V Pripjati se místy cítíte jako v hrobce, říká fotograf. Zakázané pásmo obývají desítky bábušek

Život po jaderné katastrofě převzala příroda, říká jedna z takzvaných bábušek z Černobylu - žen, které se rozhodly nelegálně vrátit do zakázaného pásma. Přístroje na měření radiace tu pípají na plné obrátky, ženy ale odmítají odejít - prý by zemřely steskem po rodné vesnici. Do evakuované Pripjati, neboli „města duchů“, pořádá zájezdy řada cestovních kanceláří. Rozpadající se domy, v nichž pomalu zapadají prachem osobní věci Ukrajinců, zarůstají zelení. „Připadal jsem si jako v zapomenuté hrobce,“ zavzpomínal fotograf a nadšenec vystupující pod přezdívkou DiverZant na své dojmy z opuštěných míst. 

Jedna z bábušek z Černobylu
Zdroj: Reuters Autor: Maxim Zmeyev

Betonové stěny se ohýbaly, jako kdyby byly z gumy, strop zmizel, vzpomíná inženýr

Čtyřiadvacetiletý Saša Juvčenko pracoval v elektrárně v den nejhorší jaderné katastrofy, která měla celosvětový dopad. Do práce vyrazil jako každý jiný den a těšil se na první máj, který měl strávit s manželkou Natašou a dvouletým synem. Při bezpečnostním testu čtvrtého reaktoru ale došlo kvůli fatální chybě v konstrukci k výbuchu.

„Ozvalo se bouchnutí. O pár vteřin později jsem cítil, jak místností projela tlaková vlna. Tlusté betonové stěny byly ohnuté, jako kdyby byly z gumy. Myslel jsem, že vypukla válka,“ svěřil se inženýr britskému listu Guardian. „Ozývalo se hrozivé syčení a všude byla tma, strop zmizel. Proud ionizujícího záření směřoval ke hvězdám. Bylo to krásné,“ vzpomíná svědek.

V té době netušil, jak velké míře radiace byl vystaven. Jeho nejbližší tři spolupracovníci zemřeli během několika týdnů. Juvčenko začal po pár hodinách zvracet, později už nemohl ani chodit a musel do nemocnice, kde ho vyslýchala KGB. Nakonec skončil ve specializovaném středisku v Moskvě. Po řadě operací jako zázrakem přežil, ale děti už raději nechce.

Ukrajinská Pripjať neboli město duchů
Zdroj: urbex.cz
Autor: DiverZant

Při tragédii unikl radioaktivní oblak, který zamířil do sousedního Běloruska a přes východní Evropu dál až do Skandinávie, která začala hlásit vysoké hladiny radioaktivity. Až pak Sovětský svaz přiznal, že došlo k nehodě. Stalo se tak tři dny po havárii.

Vzpomínky lidí shromažďovala několik let běloruská spisovatelka Světlana Alexijevičová. „Tři roky jsem jezdila a vyptávala se pracovníků elektráren, vědců, bývalých stranických funkcionářů, lékařů, vojáků, přesídlenců a starousedlíků… Byli to lidé různých zaměstnání, osudů, generací a temperamentů. Věřící i ateisté. Rolníci a intelektuálové. Černobyl tvoří základní obsah jejich světa. Všechno uvnitř a kolem nich je jím otráveno, nejenom země a voda. Všechen jejich čas,“ konstatovala spisovatelka oceněná loni Nobelovou cenou za literaturu.

„Černobylští lidé“: Mlčí a trpí, ale nestěžují si

Svědectví nabídla ve své knize Modlitba za Černobyl z roku 1997, kde popisuje ponuré osudy místních, jejich strach a život s nemocí z ozáření. „Často mlčíme. Nekřičíme a nestěžujeme si. Trpíme, jako vždycky trpíme. Ještě pro to nemáme slova. Bojíme se toho tématu jen dotknout… Nedovedeme to. Svět se rozdělil. Jsme my, Černobylci, a jsou oni, všichni ostatní lidi. Všimla jste si toho? Tady u nás nikdo nezdůrazňuje: Já jsem Bělorus, já Ukrajinec, já Rus. Všichni si říkají Černobylci. Jsme z Černobylu. Jsem černobylský člověk… Jako by to byl nějaký zvláštní druh lidí… Nová národnost,“ poznamenal učitel Nikolaj Prochorovič Zarkov.

Manželka hasiče Ludmila Ignatěnková se po havárii starala o nemocného muže ve dne v noci. Jednoho dne ji ale známá poprosila, aby s ní zašla na hřbitov, kde pohřbívali jejich kamarády. „Naše rodiny byly spřátelené. Mám fotografii ze dne před explozí. Naši muži byli tak hezcí a šťastní. V ten den tenhle život skončil,“ zavzpomínala Ludmila.

Když se vrátila z pohřbu, ošetřovatelka jí sdělila, že její muž před patnácti minutami zemřel. „Šla jsem k oknu, křičela jsem: 'Proč, proč?!'. Celá budova mě musela slyšet, ale báli se přijít,“ vzpomíná žena. Sověti pak rodinu donutili k odevzdání těla, které mělo být kvůli radioaktivitě pohřbeno v Moskvě v zinkové rakvi pod cementovými dlaždicemi. „Každému, kdo se vzpouzel, řekli, že mrtví jsou teď hrdinové státu, patří státu,“ dodává žena.

„Z márnice přivezli dva sanitáře, poprosili o vodku. Přiznali se: Viděli jsme všechno: rozsekané, rozřezané, mrtvoly dětí po požáru… Ale něco takového vidíme poprvé… Nejstrašněji umírají Černobylci…“

V. T. Panasevičová, žena likvidátora

Ukrajinská Pripjať neboli město duchů
Zdroj: urbex.cz
Autor: DiverZant

Lidé sledovali zář z reaktoru z balkonů, vzpomíná jedna z přeživších

Další svědkyně se Alexijevičové svěřila, že den po katastrofě všichni fascinovaně vycházeli na balkony, aby pozorovali zář vycházející z reaktoru. „Celou noc jsem nespala, slyšela jsem sousedy, jak si pohazují věcmi, možná si je balili. Druhý den jsem vstala a říkala jsem si, že něco není v pořádku, něco se změnilo navždy. Na ulici chodili lidé v plynových maskách, jezdila tam vojenská auta. V rádiu začali říkat, že nás evakuují. Začala jsem se bát,“ vzpomíná matka malého syna z Pripjatě Naděžda Petrovna Vygovskajová.

Rodina se dostala do Kyjeva. „Často se mi vrací sen, že projíždím se synem prosluněnou Pripjatí. Teď je to město duchů, ale já vidím keře růží. Jsem mladá a můj syn je malý. Nemám žádné obavy, připadám si, že to pozoruji jako divák,“ zasní se Ukrajinka.

Po výbuchu jaderného reaktoru muselo opustit okolí elektrárny zhruba 116 tisíc lidí. Mělo to být na pár dnů, nakonec jsou to celé dekády. V takzvané zemi nikoho zůstávají opuštěné domy a roste nová zeleň. Všechny vzorky ze zakázaného pásma jsou ale stále radioaktivní, přístroje tu pípají na plné obrátky.

„V černobylské zóně se pohybují stovky lidí, takže není tak mrtvá, jak by se zdálo. Potkáte zde zahraniční vědce, turisty, fotografy i různé pracovníky, kteří zde dříve žili. Vláda jim zařídila práci právě zde, aby mohli být alespoň poblíž svým bývalým domovům,“ říká fotograf a dobrodruh s přezdívkou DiverZant.

Ten se podíval do Pripjati v roce 2013 díky jedné z mnoha cestovních agentur, které zařizují potřebná povolení, dovezou nadšence na místo a zajistí jim bezpečnost. „Průvodce na vás celou dobu dohlíží. Během návštěvy máte zakázáno jíst i pít a na cokoliv sahat. Pustí vás jen tam, kde je to bezpečné. Při výjezdu ze zóny musíte projít kontrolním detektorem záření, aby vás opět vojáci pustili ven. Jako turista se nemusíte ničeho bát. Za krátkou chvíli svého pobytu dostanete minimální dávku ozáření,“ řekl DiverZant webu ČT24.

Příroda bují, v opuštěných domech ale panuje ponurá atmosféra

Člověk nemá na první pohled dojem, že by se dostal na místo tragédie s tak hrozivými dopady, vzpomíná fotograf: „Všude kolem rostou vysoké stromy, budovy opuštěného města jsou porostlé břízami, které se zakořenily na balkonech, v prasklinách a ve spárách stěn, kolem poletují štěbetající ptáci, betonové cestičky zpola zarostlé mechem jsou ohřáté od jarního slunce.“

V chladných betonových, oprýskaných stavbách ale vládla ponurá atmosféra. „Připadal jsem si jako v zapomenuté hrobce. Všude poházené osobní věci obyvatel města, ve školce zaprášené panenky a desítky malých plynových masek, na zdech místností obrázky malých dětí nebo plakáty s výjevy demagogické propagandy komunistického režimu, občas mrtvolka malého zvířete. Dosti bizarně působí také výjevy graffiti, které znázorňují různé bytosti potulující se opuštěným městem,“ konstatoval DiverZant.

„V mateřské škole mě nejvíc dostalo, když jsem tam viděl botičky dětí, které tam leží už třicet let, a vypadá to, jako by si je sundaly včera, ale už se tam nikdy nevrátí.“

Václav Vašků, fotograf

Nelegálně žijí v nebezpečném pásmu stovky lidí

Stovky místních, kteří odmítli přijmout osud nařízený úřady, se v průběhu let vrátily do zakázaného pásma nelegálně. Lidé v zóně mají elektřinu, ve vesnicích je ale většinou k dispozici pouze jeden telefon a o tekoucí vodě si mohou nechat jen zdát. Chovají zvířata a sekají dříví. Pak se scházejí u televize – pokud ji mají.

Postarší ženy se starají o své zahrádky, suší byliny a raději by zemřely, než aby opustily rodné vesnice. „Někteří se vrátili – jako rebelové. Domů se dostali tak, že podhrabali ostnatý drát,“ říká jedna z takzvaných bábušek z Černobylu, která se objevuje ve stejnojmenném americko-ukrajinském dokumentu.

Jedna z takzvaných bábušek z Černobylu
Zdroj: Youtube/dokument Bábušky z Černobylu

Život po katastrofě se nezastavil, jen ho převzala příroda, podotkla bývalá zdravotní sestra Valentyna, která sloužila pohotovost v den katastrofy a přežila rakovinu štítné žlázy. Znečištění ovzduší a chemikálie, jež se přidávají do jídla, jsou podle ní nebezpečnější než zelenina vypěstovaná v zóně nikoho. 

Hovoří se o tom, že většina bábušek umírá spíš na mrtvici než na nemoci spojené s ozářením, a ženy se dokázaly vypořádat s prožitým traumatem, napsal v roce 2012 list Daily Telegraph, který zároveň upozornil, že ale žádné konkrétní studie neexistují.

Bábušky z Černobylu se bojí spíš hladu než radiace

Bábušky si navzájem pomáhají a schází se doma u karetních her. Úřady tlačí na místní, aby se odstěhovali, ti to ale odmítají. „Radiace mě neděsí, hlad ano. Šéfům Černobylu se nelíbí, že tu žijeme,“ podotýká další z bábušek. „Nepůjdu nikam, ani kdyby na mě mířili zbraní,“ zdůraznila jiná starší žena.

Zemřely bychom smutkem, říkají Ukrajinky, které odmítají opustit zakázané pásmo

Bábušky jsou přesvědčené o tom, že kdyby rodiště opustily, zemřely by smutkem. Ze zpráv OSN to vypadá, že mají minimálně částečně pravdu, jelikož mnozí z evakuovaných trpí po tragédii depresí, úzkostí a traumaty. Na jejich zdraví se to projevuje skoro stejně jako radiace.

Mnozí se na místo katastrofy vrací jen na chvíli – aby si připomněli místa, která museli opustit třeba jako děti. Alina Rudjová, která žije v Berlíně, přijela do Pripjatě poprvé před čtyřmi lety. Její rodiče z města uprchli hned po tragédii.

Ukrajinka se symbolicky vyfotila na místech, která byla nějak spojena s jejími předky – v opuštěném domě, na ulici před ním i na poště, kam chodila její matka telefonovat babičce. V bytě nalezla fotografii rodičů, což ji dojalo, jelikož její otec pár let předtím zemřel. Na místě zapózovala nahá – prý aby demonstrovala zranitelnost.

Video Studio ČT24
video

Fotograf Vašků: V Pripjati už funguje něco jako jaderná turistika

Fotograf Vašků: V Pripjati už funguje něco jako jaderná turistika

Štáb ČT natáčel v zakázané zóně u Černobylu

Riziko i po 30 letech - lidé z okolí Černobylu pěstují na radioaktivní půdě

Speciál: Třicet let od černobylské tragédie

Moskva i Kyjev přestávají přispívat zasaženým obcím, místní si zoufají 

Kyjevská vláda loni zrušila bezpečnou potravinovou pomoc nejbližším obydleným oblastem, které spadají do takzvané čtvrté zóny. Děti předtím dostávaly zdarma školní obědy z bezpečných dovážených potravin, což ale zemi vyčerpanou válkou v Donbasu stálo 50 milionů dolarů ročně.

Obyvatelé postižených oblastí tak musí spoléhat na to, co sami vypěstují nebo nasbírají v lese. „Co je lepší? Dát všechny peníze třem až deseti lidem, kteří mají nemoc z ozáření a zachránit je? Nebo to rozdrobit mezi několik set lidí a dát každému deset korun jako pomoc od státu?“ konstatoval předseda agentury pro řízení zakázané zóny Vitalij Petruk. Kyjev škrtl už v roce 2012 monitorování radiace v půdě a potravinách.

Černobylskou havárií bylo postiženo také 4413 ruských obcí. Od července Moskva skončí s dotacemi ve stovkách vesnic kvůli údajnému snížení radioaktivity. Aktivisté z Greenpeace to ale vidí jinak - třeba na hlavní návsi vesnice Staryje Boboviči naměřili třicetinásobek maximální doporučené dávky.

„Vykašlali se na nás. Už nemáme lékaře ani nemocnice, brzy nebudou ani léky,“ lamentuje sedmdesátiletá Anna Vendarenková. „Tímto dekretem stát odmítá uznat, že bude zapotřebí 2000 let, a ne 30 roků, aby se oblast dekontaminovala,“ kritizuje rozhodnutí Kremlu biolog Anton Korsakov, specializující se na dopady černobylské havárie v Brjanské oblasti na západě Ruska.

„I poté, co zvládneme dekontaminaci, bude ještě zapotřebí mnoha generací, aby se děti rodily zdravé,“ zdůrazňuje v narážce na skutečnost, že kojenecká úmrtnost v oblasti je pětkrát vyšší než celostátní průměr. 

Kontroly radioaktivity u značné části ruských potravin a nápojů byly v roce 2011 zrušeny. Podle Greenpeace se na pulty po celé zemi dostává mnoho radioaktivního zboží z Brjanské oblasti. Advokát Alexandr Govorovskij už podal stížnost na oblastní lesní správu – firmy podle něj běžně využívají dřevo z lesů v zakázané zóně.