Ve světě s námi nepočítají, proto prý Kurdové vezmou osud do vlastních rukou – řekl představitel kurdského vedení v Kobani zahraničním novinářům. Mluvil o vyhlášení federace, která má údajně vzniknout na několika místech hranice s Tureckem ještě během středy. Jde o reakci na to, že Kurdové nebyli pozváni k syrským mírovým rozhovorům do Ženevy. Syrská vládní delegace ale snahu Kurdů o vyhlášení federace odmítla - smyslem ženevských jednání je prý územní celistvost Sýrie.
Natruc Ženevě: Kvůli absenci při rozhovorech chtějí Kurdové vlastní federaci
Kurdské milice YPG jsou Západem i Ruskem považovány za zdatné účastníky bojů proti radikálům v Sýrii. Turecko je ale řadí k teroristickým skupinám a právě kvůli jejich bojovým úspěchům u hranice Ankara loni vstoupila do syrského konfliktu a obnovila boj proti Straně kurdských pracujících (PKK). Vytrvale také odmítá zapojení Kurdů do syrských mírových rozhovorů.
YPG jsou ozbrojenou složkou Strany demokratické unie (PYD), která marně usilovala o účast v ženevských jednáních. Rusko do poslední chvíle tvrdilo, že bez Kurdů nebude dohoda možná.
Kurdská populace
Kurdové mají nyní podle Reuters pod kontrolou nepřerušený pás území v délce 400 kilometrů u turecké hranice. Táhne se od syrské hranice s Irákem na východě až k řece Eufrat. Kontrolují také oddělenou část území v oblasti města Afrínu u severozápadní části syrské hranice.
Syrská delegace v Ženevě výrok Kurdů odmítla
Lídr syrské vládní delegace v Ženevě Bašár Džaafarí dal ve středu jasně najevo, že myšlenka kurdské federace je nemyslitelná. Nehodlá prý komentovat „jednostranná prohlášení, která se neustále objevují“.
Syrská vláda dala už před obnovou ženevských rozhovorů jasně najevo, že nehodlá hovořit o možnosti budoucího federálního uspořádání v Sýrii. Naopak Rusko - jako hlavní spojenec Damašku - se domnívá, že federace je možná. Kurdové v roce 2012 obývali devět procent syrského území, nyní ho kontrolují 14 procent.
Kurdistán je oblast na pomezí několika států – Sýrie, Turecka, Iráku nebo Íránu. Kurdové jsou jednou z válčících stran v syrském konfliktu, kde brání své většinově osídlené území proti Islámskému státu. Nacionalistické tábory Kurdů se dlouhodobě snaží vymoci vlastní autonomní území na Turecku, dosud se jim to povedlo pouze na území Iráku. Jde o třetí nejpočetnější národ na Blízkém východě, svůj stát ale doposud nemá.
Skupina s leninsko-marxistickým ideovým pozadím vznikla v sedmdesátých letech minulého století. Proti turecké vládě začala útočit od roku 1984 a její hlavní cíl od té doby zůstává stále stejný: získat větší nezávislost na Ankaře. Prosazování si však vyžádalo krvavou cenu v podobě minimálně 40 tisíc obětí. Vrchol vzájemného konfliktu prozatím přišel v polovině 90. let, kdy byly zničeny stovky kurdských vesnic a preživší se rozutekli do větších měst, kde začali zakládat odbojové buňky.
Zatímco do 90. let organizace trvala na vytvoření vlastního státu, postupem času své požadavky zmírnila na vyšší autonomii v rámci tureckého státu. Její akceschopnost výrazně poznamenalo zatčení vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1999, kdy byl uvězněn pro zradu.
V březnu 2013 Öcalan z vězení vyzval stoupence PKK, aby ustoupili od bojových plánů v Turecku. Tehdy došlo k částečnému příměří, které po dlouhou dobu vydrželo. Novou vlnu konfliktu spustil letošní červenec a letecké údery Turecka proti severoiráckým táborům PKK.
Krátce po Öcalanově zatčení představila PKK pětiletý plán jednostranného příměří a snažila se zlepšit svůj obraz v očích Turků. K tomu mělo posloužit i několikrát změněné jméno strany, nakonec se ale vrátila k původnímu názvu.
PKK žádá po Ankaře, aby mohla sama více promlouvat do politického dění v zemi a svobodně spravovat své území. Dlouhodobě také usiluje o propuštění svých vězněných členů. Turecko však se stranou odmítá vyjednávat a svolilo pouze k částečné amnestii.
Zhruba před 10 lety se PKK vrátila k vyhrocené kampani proti vládě a setrvala v ní až do tajné dohody z roku 2009, která umožnila příměří. Ve stejném roce však bylo ústavním soudem zakázáno do té doby hlavní politické uskupení Kurdů: Strana demokratické společnosti. Stovky kurdských aktivistů byly následně stíhány za teroristické činy. Bojové milice PKK se tak začaly více stahovat do svých enkláv v severním Iráku.
Tyto procesy dlouhodobě kritizovala Rada Evropy a lidskoprávní organizace včetně Amnesty International. Poukazují přitom na velmi vágní definici terorismu v rámci tureckých zákonů a v řadě případů i na nedostatek důkazů.
Protest Kurdů při turecko-syrských hranicích