Na volební mapě národních států došlo v roce 2015 k pozoruhodným změnám. Našinec sledoval se zájmem především volební klání v rámci evropského kontinentu, ovšem i za hranicemi našeho světadílu měl „hlas lidu“ na svědomí zajímavé posuny, jako například v Kanadě nebo v Barmě. Jaké změny přinesou v konkrétních zemích parlamentní či prezidentské volby v roce 2016, o tom lze zatím pouze spekulovat. Jisté však je, že ani letos nebude nouze o interesantní volební souboje.
Zajímavé volby ve světě. Jaké se udály loni a jaké přinese letošek?
Mezi ostře sledovaná zápolení roku 2015 patřily v Evropě rozhodně předčasné volby do řeckého parlamentu. Měly své lednové i zářijové vydání a v obou případech v nich zvítězila Tsiprasova Syriza. Dvojí volby, prezidentské a parlamentní, zažilo i Polsko, a jak dobře známo, výrazně v nich mělo navrch opoziční uskupení Právo a spravedlnost. Vládní sestava se vystřídala v Portugalsku, historie se přepisovala v sousedním Španělsku, kde pravděpodobně skončí éra jednobarevných vlád.
Vítr změny zavál taktéž po volbách do zákonodárných sborů Finska a Dánska. Po parlamentních volbách naproti tomu zůstali u moci britští konzervativci a také estonští reformisté. Chorvaté si poprvé do čela státu zvolili ženu, Kolindu Grabarovou Kitarovičovou, a ve stejném roce stihli rovněž odvolit do parlamentu.
Chorvatská prezidentka při projevu před Valným shromážděním OSN
Z krajin patřících do geopolitického sousedství Evropské unie šli k volebním urnám občané Turecka, Izraele a Egypta. V prvně jmenovaném případě se až na druhý pokus podařilo prezidentu Erdoganovi získat kýženou parlamentní většinu pro jeho AKP. V Izraeli se stal vítězem voleb Likud staronového premiéra Netanjahua.
V Bělorusku potvrdil v prezidentských volbách svou neotřesitelnou pozici Alexandr Lukašenko, obdobně úspěšně si vedly hlavy dalších autoritativních režimů v postsovětském prostoru - v Uzbekistánu s přehledem uhájil prezidentskou stoličku Islam Karimov a v Kazachstánu Nursultan Nazarbajev. Zmiňované vůdce mohl zamrzet jen fakt, že nedosáhli na zisk 100 procent hlasů…
obrázek
Na africkém kontinentu nepřekvapil jasný volební triumf súdánského diktátora Umara Bašíra, který zemi vládne již téměř tři dekády navzdory tomu, že jsou na něj Mezinárodním trestním soudem (ICC) vydány dva zatykače za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V Nigérii, nejlidnatějším státě Afriky, rozhodl volební výsledek o střídání na prezidentském postu, kde Goodlucka Jonathana nahradil někdejší vůdce vojenské junty Muhammad Buhari. Zato v Pobřeží Slonoviny dali voliči důvěru pro další pětileté období stávajícímu lídrovi Alassane Ouattarovi.
Debaty politologů na téma soumraku levice na jihoamerickém kontinentu se rozvířily po oznámení výsledků prezidentských voleb v Argentině a parlamentních voleb ve Venezuele. A ženy v Saúdské Arábii se jako poslední na světě konečně loni dočkaly přiznání aktivního i pasivního volebního práva, byť prozatím pouze na komunální úrovni.
Kanada: na federální úrovni převzali žezlo liberálové
V severní části Ameriky upoutaly nepochybně pozornost kanadské volby do dolní komory tamního federálního parlamentu. Jak upozorňuje expert na kanadskou politickou scénu Pavel Hlaváček z Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, provázela je druhá nejdelší předvolební kampaň od roku 1872 a předvolebnímu diskurzu dominovala hlavně domácí politická témata.
Vítězství Liberální strany znamenající ukončení devítileté éry premiéra Stephena Harpera okomentoval časopis Foreign Affairs slovy, že „Kanaďané nahradili dosavadní konzervativní kabinet více středovou vládou.“ Matador mezi kanadskými historiky, Robert Bothwell, připojil glosu, že „opozice nevyhrála volby, ale (Harperova) vláda se porazila sama“, a neváhal přitom označit odcházejícího ministerského předsedu za „pravděpodobně nejcyničtějšího premiéra v kanadské historii“.
Kritici Harpera si tak od šéfa nové kanadské vlády, jímž se stal lídr liberálů Justin Trudeau, slibují hlavně změnu stylu. Sám Trudeau několikrát zdůraznil, že hodlá dělat výrazně pozitivnější politiku, a to nejen v domácích vodách, ale také na mezinárodní scéně, čehož důkazem byl například způsob prezentace kanadské delegace na nedávné klimatické konferenci v Paříži.
Podle Pavla Hlaváčka nebude přechod od vlády konzervativců k vládě liberálů znamenat „revoluční“ změnu. „Naopak, je téměř jisté, že v zahraniční politice bude kontinuita zachována. Liberálové budou podle všech předpokladů více artikulovat to, co se jim scházelo u vlády konzervativní: multilateralismus, spolupráci s institucemi OSN nebo význam soft-power,“ míní Hlaváček.
„Justin Trudeau a jeho lidé se budou vyhýbat vojenským zásahům, budou zdůrazňovat pomoc rozvojovou a humanitární a eventuálně přijímat více uprchlíků, než činila předchozí vláda,“ dodal Hlaváček a připomněl, že k jedné poměrně významné změně kanadské zahraniční politiky přece jen došlo, to když Trudeau splnil předvolební slib a odvolal kanadské stíhačky z vojenských operací proti Islámskému státu.
Kanadský premiér Justin Trudeau vítá na letišti v Torontu syrské uprchlíky
Barma: drtivé vítězství Su Ťij, bez podpory generálů se však neobejde
Vedle prezidentských a parlamentních voleb na Srí Lance - kde se po 10 letech musel poroučet z čela země Mahinda Rajapaksa (a neuspěl ani jeho následný pokus stát se premiérem) - směřovaly na asijském kontinentu pohledy mnohých zejména k Barmě. Ta loni zažila od roku 1990 první svobodné volby do obou komor zdejšího zákonodarného shromáždění. Volby přinesly jasný triumf opoziční Národní ligy pro demokracii (NLD) vedené držitelkou Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij.
Pro někdejší disidentku, kterou vojenská junta držela 15 let v domácím vězení, to ovšem bylo do jisté míry Pyrrhovo vítězství. Třebaže NLD přesvědčivě porazila vládnoucí Stranu svazové soudržnosti a rozvoje (USDP), podporovanou armádními špičkami, o moc se bude muset s vojenskými elitami podělit.
Ústava z roku 2008 totiž dává armádě (Tatmadawu) výsadní a velmi specifické postavení. Generálové mají garantovánu čtvrtinu křesel v parlamentu a bez jejich hlasů není možné provést jakoukoliv revizi ústavy, navíc vrchní velitel armády jmenuje z řad aktivních důstojníků ministry vnitra, obrany a bezpečnosti hranic. Jinak řečeno, správa těchto tří „silových“ ministerstev je plně v kompetenci armády.
Aun Schan Su Ťij spolu se svými spolustraníky na první schůzi nově zvoleného barmského parlamentu
„Po padesáti letech vojenské diktatury a šedesáti letech občanské války s různými etnickými skupinami zůstává armáda nejmocnějším hráčem v zemi, je úplně zabudovaná do státního systému, ovládá ekonomiku. Vítězná opozice zase dostala od voličů obrovský mandát. Barma potřebuje dohodu obou stran,“ tvrdí znalec barmského prostředí Igor Blaževič, který zde strávil posledních pět let organizováním politologických seminářů pro aktivisty z politických stran a občanských sdružení.
Několik týdnů po listopadových volbách se Su Ťij sešla s nejvyšším představitelem armády Min Aun Hlainem, aby s ním probrala případné první obrysy zmiňované dohody. Oba lídři se mají v nejbližší době znovu sejít, čas kvapí, neboť už v březnu má v parlamentu proběhnout volba nového prezidenta, který je podle barmské ústavy nejen hlavou státu, ale také šéfem exekutivy. Aby se mohla Su Ťij ucházet o tento post, musel by být nejprve zrušen Článek 59 ústavy, zakazující kandidovat těm občanům, jejichž rodinní příslušníci mají cizí občanství - oba synové vůdkyně NLD jsou britskými občany, stejně jako byl její zesnulý manžel.
„Šance, že se Tatmadaw někdy postaví za změny ústavy omezující jeho speciální roli, je minimální,“ myslí si Yan Myo Thein, politický analytik z Rangúnu, největšího barmského města. Proto se dá očekávat, že sestaví-li Su Ťij novou vládu, bude se snažit armádu příliš neprovokovat a zajistit demokratizační postup v zemi tak, aby k němu armáda neměla zásadních připomínek.
2016: volit se bude na Slovensku, v Rusku i ve Spojených státech
V Evropě dostanou v tomto roce příležitost vyjádřit svůj občanský postoj prostřednictvím voleb nejprve Portugalci, kteří budou 24. ledna vybírat v prvním kole novou hlavu státu. O složení Národní rady SR pak rozhodnou v březnu slovenští voliči, kteří nejspíše dají znovu zelenou Ficovu kabinetu. O měsíc později se bude rovněž volit do irského parlamentu a také se uskuteční prezidentské volby v Rakousku.
Rakouský prezident Heinz Fischer
Zhruba téhož času by mělo dojít k zajímavému volebnímu souboji v Peru, kde končí v prezidentském úřadu Ollanta Humala a otázkou tedy bude, zda se jeho nástupcem stane některý z pravicově, či spíše levicově smýšlejících kandidátů. Na jaře půjdou k volebním urnám i Jihokorejci a Filipínci - na Filipínách se budou 9. května konat volby na všech úrovních, přičemž hlasovat se bude i o příští hlavě státu.
Směrem k druhé polovině roku jsou nepochybným tahákem číslo jedna americké prezidentské volby (8. listopadu). Ještě před nimi přijdou na řadu volby do ruské Státní dumy (18. září) a také parlamentní volby v Gruzii, Litvě a Černé Hoře.
A opomenout jistě nelze ani volby do Senátu České republiky, jež se dostanou patrně ke slovu v průběhu října, a odehrají se současně s krajskými volbami.