Syrský pár přišel po návratu do Aleppa o děti, v Turecku teď živoří – a myslí na Evropu

Přes deset milionů Syřanů už uprchlo před boji mezi Asadovým režimem a opozičními skupinami. „Došlo nám, že není žádné bezpečné místo v celé Sýrii. Kamkoliv půjdeme, přesunou se tam i boje a budeme se zase muset odstěhovat. To byl důvod, proč jsem se rozhodl odejít do Turecka,“ říká vysokoškolák Abdul Rahmán. V Turecku jsou sice běženci v bezpečí, drahé nájmy, jídlo a nemožnost legální práce je ale žene dál na Západ, za důstojnějším životem. Někteří se zkoušejí vrátit do vlasti – třeba Bušiovi za to ovšem zaplatili tu nejvyšší cenu, když přišli o dvě dcery. Unikátní reportáž přímo ze syrského Aleppa, přezdívaného „město duchů“, a tureckého Gaziantepu natáčela Tereza Engelová.

Video Reportéři ČT
video

Reportéři ČT: Syřané na útěku

Mladý Muhammad natáčel boje, pak i vlastní smrt

Boje vyhnaly z domovů enormní množství Syřanů – jen v Turecku jich skončily dva miliony. „Byl jsem živnostník. V Sýrii, v Aleppu, kde jsme žili, jsem měl obchod se sýry a s mléčnými výrobky. Měli jsme se dobře před válkou,“ zavzpomínal Subhi Buši. Do Turecka se přestěhoval s rodinou poté, co zemřel syn Muhammad.

„Když začala revoluce, byl v maturitním ročníku. Chtěl se nějak zapojit, tak začal natáčet videa pro místní média. Má nějaká na Facebooku i na internetu. Dělal to pár týdnů – 27 dní,“ podotkla Ajša Karamanová.

Pak dostal Muhammad kulku do břicha. „Měl natočenou i vlastní smrt, máme to na harddisku, ale já to neumím otevřít,“ řekl Subhi.

Početnou syrskou rodinu ubytoval imám ve své kanceláři

Do Gaziantepu, kde nyní žije celkem čtvrt milionu uprchlíků, přišli Bušiovi bez prostředků. Ujal se jich imám jedné mešity, který jim nabídl ubytování ve své kanceláři. „Před třemi lety to bylo jiné, Turci byli na Syřany hodnější. Víc s nimi soucítili než teď,“ poznamenal Subhi.

Rodiče se třemi dětmi strávili v malé místnosti sedm měsíců, do uprchlického tábora nechtěli. „Život je tam těžký. Lidé se nemůžou svobodně pohybovat, stan je namačkaný vedle stanu. Když jeden mluví, všichni slyší, co říká. Neexistuje tam žádný osobní prostor,“ říká Syřan. Tři čtvrtiny syrských uprchlíků tak raději žijí z vlastních úspor mimo stanová města, kde mají svobodu pohybu.

Boje v Sýrii

Ola Battová, koordinátorka vzdělávacích projektů, Člověk v tísni

„Nikdy bych si nedokázala představit, že to dojde takových konců. Skutečně. Myslela jsem si, že revoluce potrvá měsíc, dva, možná tři. Ale určitě ne víc. A nikdy by mě nenapadlo, že si vyžádá tolik obětí. Že vyvolá v naší zemi takovou zkázu. Jen proto, že jsme vyšli do ulic a řekli: Chceme svobodu!“

Ola Battová, koordinátorka vzdělávacích projektů, Člověk v tísni

Svou vlast Syřané opustit nechtěli – udělali to, až když byla situace neúnosná. „Tady v Turecku máme pocit, že jsme pořád blízko Aleppa, protože všechno tu Aleppo připomíná. Je tu podobná atmosféra, pevnost, staré mešity, lázně, trhy,“ popisuje vysokoškolák Abdul Rahmán, který s rodinou dlouhé měsíce pendloval mezi vesnicí a Aleppem, podle toho, kde se zrovna válčilo méně. Nakonec musel zemi opustit.

Turci po příchodu uprchlíků zvedli ceny nájmů

Na životě v Turecku si Abdul pochvaluje bezpečí. Zároveň ale popisuje úskalí, která soužití místních obyvatel s novými sousedy přineslo. Turci kupříkladu radikálně zvedli cenu nájmu. „Záleží na oblasti, kde si chceš pronajmout byt. Nájem v Turecku nebo tady v Gaziantepu předtím, než přišli Syřané, byl 200 nebo 250 tureckých lir (2500 korun). Teď je to 1000 lir, 1500 lir,“ podotkl uprchlík.

Drahé nájmy a potraviny představují pro méně zámožné Syřany velký problém, protože v Turecku nesmí legálně pracovat. Žijí tak z úspor nebo pracují na černo – až na výjimky za minimální mzdy.

Návrat do „města duchů“ skončil tragédií

Práci nemohli sehnat ani Bušiovi. Bez pomoci a vize budoucnosti v Turecku se rozhodli vrátit do Aleppa. Zaplatili za to ale nejvyšší možnou cenu.

„Pracovala jsem ve škole. Když mi ten den skončila směna, chtěla jsem navštívit matku. Vládní jednotky naší čtvrť ostřelovaly z minometů. Bála jsem se o děti, tak jsem jim řekla, ať zůstanou doma s naší kamarádkou a jejími dcerami. Můj mladší syn Ahmad s nimi ale zůstat nechtěl, tak jsem ho vzala s sebou. Půl hodiny nato začali ostřelovat náš dům. Jedna střela prolétla i kolem domu mých rodičů. Pak další. Po deseti minutách přiběhla sestra a ptala se, jestli někdo zůstal u nás v domě. Šli jsme tam. Střely zasáhly sousedův dům, ale šrapnely přilétly i k nám. Moje dvě holčičky byly mrtvé. Dcera kamarádky byla mrtvá a druhá zraněná.“

Ajša byla v době smrti holčiček v osmém měsíci těhotenství. Ze strachu, aby smutkem nepotratila, se lékaři rozhodli k okamžitému porodu císařským řezem. Holčičku pojmenovali po jedné ze sester – Hadeel. „Patnáct dnů po narození Hadeel začala armádní letadla s ostřelováním barelovými bombami. Rozhodli jsme se vrátit do Turecka,“ řekla ČT uprchlice.

Život ve zničeném Aleppu – často bez vody a elektřiny

Zničené Aleppo je nyní rozdělené na dvě části. Jednu kontroluje vláda, druhou opozice. Na začátku války zde žily dva miliony lidí, zbylo jich asi 450 tisíc.

Život je tu těžký. „Žádná elektřina, žádná voda. Elektřinu berou z generátoru na ulici, ale za velmi vysoké ceny. Vodu pouští jednou za 15, 20 dní na deset hodin,“ popsal jeden z místních obyvatel. Nové školy zakládají dobrovolníci, aby děti nepřišly o vzdělání.

Důsledky náletu vládních sil na Aleppo

Muhammad, ředitel školy Ain Jalout v Aleppu

„Kvůli náletům přibývá sirotků. Potřebovali bychom pro ně psychologickou pomoc, lépe se o ně starat, víc se jim věnovat. Neuplyne den, aby za mnou nějaký student nepřišel s tím, že jeho nebo její otec zemřel.“

Muhammad, ředitel školy Ain Jalout v Aleppu

Dva měsíce poté, co se natáčelo ve škole Ain Jalout, přestala existovat. Při útoku vládních vojsk na dvě školy v opoziční části Aleppa zemřelo několik učitelů a 35 studentů. V důsledku toho opoziční exilová vláda zastavila výuku do odvolání.

Nevyzpytatelný konflikt

Jak se konflikt vyvine, nikdo neví. „Lidi, kteří žijí tady, by se určitě přikláněli k opozici. Protože by pak nemuseli čelit barelovým náletům a tomu všemu, den co den,“ říká inženýr Bekri Azzin, který se z Turecka vrátil do Aleppa a založil vlastní neziskovou organizaci.

Umírnění povstalci jsou ve výrazné menšině. Hlavním protivníkem Asadova režimu zůstávají radikální islámské organizace v čele s An-Nusrou napojenou na Al-Káidu.

Na společné vládě s Islámským státem by se ale neshodli. Většina Syřanů má z jeho bojovníků strach. „Netolerují nikoho, kdo je aktivista nebo kdo říká ne. Je to jako další diktatura, ale pod záštitou islámu. A pro nás muslimy oni nejsou muslimové,“ zdůraznil Bekri.

Radikálové z organizace An-Nusra
Zdroj: ČTK/AP/Anonymous

Za důstojným životem do Evropy

Bezvýchodná situace i po více než čtyřech letech války a bezradnost mezinárodního společenství přispívají k tomu, že uprchlíci začali ztrácet naději. Vidina lepší budoucnosti v posledních měsících nasměrovala desítky tisíc Syřanů ke člunům pašeráckých gangů. Nad cestou do Evropy začala přemýšlet i Ajša se Subhim – v Turecku je totiž život těžký a psychicky se necítí v pořádku. Pro sebe i své děti chtějí důstojnější budoucnost.