Chelmno/Praha - Vyvražďování Židů nacisty začalo prostřednictvím zabijáckých jednotek Einsatzgruppen již v červnu 1941 po napadení Sovětského svazu. Od podzimu 1941 začali nacisté využívat nový způsob vraždění - plynové komory, v nichž se k vraždění nejdříve používal kysličník uhelnatý z výfukových plynů. Prvním táborem, kde nacisté začali takto vraždit, se stalo Chelmno nad Nerem, a to 8. prosince 1941. V táboře, známém též pod německým názvem Kulmhof, bylo zabito 150 000 až 300 000 lidí, převážně Židů z nedalekého lodžského ghetta. V Chelmnu zahynuly ale i děti z Lidic a Ležáků nebo dvě sestry spisovatele Franze Kafky.
Ve vyhlazovacím táboře Chelmno zahynuly děti z Lidic i Ležáků
V Chelmnu se používaly k zabíjení nákladní vozy, které měly do nákladového prostoru vyvedený výfuk. Tento fakt tábor odlišoval od ostatních vyhlazovacích táborů, které začaly vznikat v rámci Operace Reinhard (na počest Reinharda Heydricha) od roku 1942. V nich byly již nainstalovány stálé plynové komory, ve kterých se také používaly výfukové plyny. Během roku 1942 byla tato vražedná zařízení instalována v Belzecu, Sobiboru, Treblince a Majdanku. Ve třech hlavních táborech „akce Reinhard“ bylo do jejich uzavření koncem roku 1943 zavražděno přes 1,7 milionu Židů. Poté se hlavním vyhlazovacím centrem stala Osvětim, kde byl k vraždění již plně používán jedovatý plyn cyklon B. Zde zahynulo asi 1,5 milionu lidí.
Chelmno nad Nerem se nacházelo v říšské župě Warthegau (Povartí). Hlavní část tábora nacisté vybudovali v místním opuštěném panství, další část tábora byla vybudována v nedalekém lese, ve kterém nacisté pohřbívali své oběti. Vedením tábora byli pověřeni nacističtí pohlaváři, který již měli zkušenosti s vražděním tělesně a duševně postižených v rámci programu takzvané eutanazie. Jako první byli v táboře vyvražděni Židé z okolních vesnic, od ledna 1942 začaly do Chelmna proudit transporty Židů z lodžského ghetta, kam bylo v říjnu a listopadu 1941 deportováno i 5 000 českých Židů, i z celé župy.
Po příjezdu do tábora se museli všichni svléct a odevzdat cennosti. Poté nastoupili do automobilů s plynovou komorou. Jejich kapacita byla 50 až 70 osob. Oběti potom automobil odvezl do lesa do předem připravených hrobů. Ten, kdo přežil účinky plynu, byl zastřelen. Později členové sonderkommanda, zvláštního oddílu složeného z vězňů, oběti spalovali.
Vraždění v táboře pokračovalo až do března 1943, kdy nacisté zbourali část tábora ve vesnici a zavraždili poslední žijící vězně. Na počátku roku 1944 se ale rozhodli uzavřít lodžské ghetto, takže vražedná mašinérie v Chelmnu ještě pokračovala v červnu a červenci 1944. Definitivně nacisté tábor opustili 17. ledna 1945.
V Chelmnu zahynulo minimálně 152 000 lidí, většinou Židů. K dalším obětem patřili Poláci, sovětští váleční zajatci, Romové deportovaní do části lodžského ghetta a také například 81 lidických dětí a 11 dětí z Ležáků. Hlavním strůjcem vyhlazování Židů v oblasti byl říšský zástupce v Povartí Artur Greiser, který byl v roce 1946 za své zločiny oběšen.
V letech 1933-1945 nacisté vybudovali, převážně v Německu a v Polsku, podle odhadů newyorského Muzea židovského dědictví asi 15 000 vyhlazovacích, koncentračních, pracovních nebo sběrných táborů a jejich poboček. Ten první, v Dachau, byl zřízen v březnu 1933. Přesný počet všech obětí těchto táborů nelze zjistit, ale hrubý odhad šplhá až k 11 milionům. Vraždění v táborech smrti nejvíce postihlo evropské Židy; během holocaustu jich zahynulo dohromady na šest milionů. K dalším obětem nacistických zvěrstev patřili Romové, váleční zajatci, političtí vězni a příslušníci protifašistického odboje, příslušníci náboženské společnosti svědkové Jehovovi, homosexuálové či různí „asociálové“, jak byli označováni další nacistům nepohodlné osoby.