Potopení Lusitanie - jeden z milníků první světové války

Londýn – Téměř 1200 lidí – jen o tři stovky méně než na Titanicu – zahynulo přesně před sto lety, když německá ponorka potopila britskou civilní loď Lusitania. Šlo o jednu z největších tragédií první světové války, po níž v Evropě zesílily protiněmecké nálady. Zcela se také obrátilo veřejné mínění k podpoře vstupu USA do války – mezi oběťmi bylo 128 Američanů. Poté, co v březnu 1917 německé ponorky potopily pět amerických obchodních lodí, Spojené státy do války hned následující měsíc vstoupily.

Německé ponorky operovaly u britských břehů a dokonce i německá ambasáda ve Washingtonu varovala cestující vzhledem k válečnému stavu mezi Británií a Německem před zaoceánskými plavbami. Za takových okolností se vypravila luxusní britská loď Lusitania z New Yorku do Liverpoolu. Když se loď 7. května 1915 přiblížila jen 18 kilometrů k mysu Old Head of Kinsale u irského pobřeží, přineslo Lusitanii zkázu torpédo německé ponorky U-20. Loď se potopila během 18 minut, zahynulo 1198 cestujících a členů posádky.

Lusitania patřila ke chloubám americko-britského rejdařství Cunard Line a postavena byla ve Skotsku. Na vodu byla poprvé spuštěna v roce 1906 a o rok později uskutečnila první plavbu. Pojmenována byla podle římské provincie, které se nacházela v dnešním Portugalsku. V případě války měla být přestavěna na válečné plavidlo, během první světové války ale i nadále sloužila jako civilní loď. Byla dlouhá 240 metrů a vešlo se do ní skoro 2200 lidí ve třech třídách.

Na svou 202. v pořadí a současně poslední cestu přes Atlantik se Lusitania vydala z New Yorku 1. května 1915. Na palubě se nacházelo 1257 pasažérů a 702 členů posádky. Kapitán lodi William Turner nařídil vyřadit z provozu několik kotlů, čímž snížil rychlost lodi, která ale byla stále vyšší než u ponorek.

Ve stejné době dostal kapitán německé ponorky Walther Schwieger příkaz k bojovým akcím u britských břehů. Během své mise německá ponorka torpédy poslala ke dnu několik lodí, jedna z nich však smrtelnému nebezpečí unikla šikovným „kličkováním“. Totéž měl podle znalců i příkazů činit kapitán Lusitanie, který takové manévry považoval za ztrátu času. Kvůli mlze navíc snížil rychlost a z Lusitanie tak učinil snadný terč pro německá torpéda. Do pohotovosti alespoň uvedl záchranné čluny.

Video Sto let od potopení Lusitanie
video

Sto let od potopení Lusitanie

Osudný den 7. května 1915 v 13:20 kapitán německé ponorky zahlédl Lusitanii. Přiblížil se k ní a čekal. Když byla Lusitanie asi 700 metrů od ponorky a natočila se do příznivého úhlu, Schwieger neváhal a dal rozkaz k vypálení torpéda. Na Lusitanii byl zrovna čas oběda a jeden z cestujících si všiml přibližujícího se torpéda. Stačil sice zakřičet, ale následně se ozvala obrovská exploze. Zkázu lodi zpečetil druhý výbuch, který se ozval z podpalubí.

Bylo asi 13:40 a během 18 minut se loď potopila do hloubky 90 metrů. Vzhledem k délce lodi se v jednu chvíli nacházela špička lodi již na dně a druhá hrozivě trčela ve vzduchu. Ponorka se po útoku vrátila do Německa a první záchranná plavidla na místo nehody dorazila asi po dvou hodinách.

Old Head of Kinsale - místo potopení Lusitanie
Zdroj: ČT24
/*json*/{"map":{"lat":51.603695656257386,"lng":-8.540932077801473,"zoom":15,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":{},"polylines":{},"circles":{},"polygons":{},"rectangles":{}}/*json*/

Potopení Lusitanie vzbudilo velkou vlnu pobouření a protiněmeckých nálad v Evropě. Hněv pozůstalých se ale obrátil i proti společnosti Cunard Line a na hlavu kapitána lodi, který porušil hned několik příkazů. Nepochopitelné také podle historiků bylo, že Lusitanii nevarovalo britské velení, které vědělo o operacích německých ponorek v oblasti v době tragédie. Němci se bránili tím, že Lusitanii považovali za vojenskou loď: v lodním nákladu byla válečná munice, která podle některých spekulací byla důvodem druhé exploze. Tragédii těžce nesl hlavně britský Liverpool, který byl domovským přístavem Lusitanie. Většina členů posádky byla z Liverpoolu a okolí.