Nejslavnější fotka druhé světové je tak trochu podvrh

Berlín - I kdyby se vojáci na Iwodžimě uvztyčovali a mariňák se sestřičkou ulíbal, nejslavnějším snímkem druhé světové války a ikonou porážky nacistů je a zůstane vztyčení sovětské vlajky nad Reichstagem v roce 1945. Tato neodmyslitelná součást všech učebnic dějepisu patří dokonce k nejznámějším fotkám 20. století a společně s Kordovým portrétem Che Guevary prý i k nejčastěji otiskovaným motivům vůbec. Na slávě jí neubírá ani fakt, že je nainscenovaná a dodatečně upravená, a dokonce ani to, že někdo jiný jako první vlajku vztyčil, o někom jiném se to učí v dějepise a někdo zase úplně jiný je zvěčněn na obrázku.

Označit fotku vojáka s rudou vlajkou nad Berlínem přímo za podvrh by bylo jistě přehnané. Pokud má ale snímek navozovat dojem, že vojáci Rudé armády dobyli německou metropoli, vylezli na střechu Říšského sněmu, vztyčili tam přinesenou vlajku a někdo je při tom náhodou vyfotil, pak dlužno říct, že tak to určitě nebylo a vznik, interpretace, retuš a další osudy snímku jsou přinejmenším stejně zajímavé a pro svou dobu charakteristické jako on sám.

Zvláštní je samotný výběr místa, které mělo symbolizovat rozdrcení hitlerovského Německa. Budova Říšského sněmu totiž byla zříceninou už od února 1933, kdy vyhořela, a žádný parlament v ní od té doby nezasedal. Pro nacistický režim žádný zásadní význam neměla. Nepochybně byla - i v rozbombardovaném - Berlíně spousta dalších míst, která by jako symbol vítězství posloužila mnohem lépe (třeba budova říšského kancléřství nebo Braniborská brána, které byly nedaleko odtud), nicméně sám Stalin pokládal tuto kolosální budovu za zosobnění německé síly a za německou analogii Kremlu. Svou roli při výběru místa sehrál určitě i fakt vypálení sněmu, které se spolu s následným monstrprocesem se žháři v Lipsku stalo jedním z nejvýznamnějších milníků nástupu nacismu v Německu. Kdo první vztyčí vlajku na této budově, měl slíbený titul Hrdina Sovětského svazu, a na Stalinův příkaz se měla Rudá armáda zmocnit Říšského sněmu do 1. máje, což se také na poslední chvíli podařilo: budova bývalého parlamentu byla dobyta 30. dubna v noci. Při - z vojenského hlediska - víceméně bezvýznamné akci, ale s vidinou slávy zbytečně padla spousta rudoarmějců.

Kdo byl první?

Ve zmatku poslední bitvy o Berlín se jen těžko dá s jistotou určit, kdo jako první nad budovou vlastně vítěznou rudou vlajku vztyčil – oněch „prvních“ bylo totiž hned několik. Už 30. dubna odpoledne do budovy pronikli průzkumníci Michail Jegorov a Meliton Kantarija. Po těžkém boji rudou vlajku vyvěsili ve druhém patře, šlo však opravdu o akt pouze symbolický, protože se museli stáhnout a budova tou dobou ještě dobyta nebyla. Teprve před jedenáctou v noci po mnohahodinových bojích se jim podařilo dostat na střechu a na zdejší sousoší vlajku připevnit. První ale ani tak nebyli: Tři hodiny před nimi sem rudý prapor umístil rotmistr Michail Minin společně s dalšími čtyřmi spolubojovníky Vladimirem Makovem, Gazim Zagitovem, Alexejem Bobrovem a Alexandrem Lisimenkem. Jen chvilku po něm dostalo na střechu další vlajku devět mužů z oddílu poručíka Semjona Sorokina. Kromě toho byla střecha plná malých kousků rudé látky, které tu připevnil každý z vojáků, komu se podařilo sem dostat. Také ona úplně první vlajka vyvěšená Mininem byla připravená narychlo a chyběl na ní srp a kladivo.

Toto všechno se ale odehrálo v noci a bez přítomnosti fotografů. Autorem prvního - a nefalšovaného - snímku vítězné vlajky je Viktor Ťomin, který ji zachytil 1. května z letadla. Mnohem slavnější se ale stala fotografie, kterou 2. května pořídil Jevgenij Chalděj - s vlastní dovezenou vlajkou a poté, co boje o německou metropoli skončily.

Mládenci! Stoupněte si sem a vztyčte vlajku!

Chalděj vzpomíná, že brzy ráno 2. května vstoupil do budovy Reichstagu s rudou vlajkou v ruce, všude byl strašný hluk. Trojice mladých vojáků - Abdulchakim Ismajlov, Leonid Gorjačov a Alexej Kovaljov (podle některých zdrojů Nikolajev) - mu navrhla, aby šli spolu na střechu hořící budovy vlajku vyvěsit. Cestou našli tyč, která měla sloužit jako žerď. Když byli nahoře, chtěli pokračovat na kupoli, v tom jim ale Chalděj zabránil. „Tam by vás to akorát vyudilo a spálilo,“ řekl jim. Zkusili to pod kupolí a Chalděj hledal záběr, aby kromě vojáků byl vidět i kus rozbombardovaného Berlína. Jako vhodné místo vybrali nakonec kamennou vázu na okraji střechy, Ismajlov ale musel Kovaljovovi vyvěšujícímu prapor držet nohy. Chalděj spotřeboval celý film – 36 obrázků. Známý záběr tak existuje v několika variantách, z nichž některé se liší jen nepatrně.

Všechno je jinak…

V noci Chalděj s nafoceným materiálem odletěl do Moskvy. Tam ho sice pochválili, ale zároveň i zkritizovali: Ismajlov přidržující kamaráda měl na záběrech na každé ruce jedny hodinky – jednoznačný neblahý důkaz toho, jak se sovětští vojáci chovali na dobytých územích. I když podle některých informací nejde o hodinky, ale o náramkový kompas, který rudoarmějci používali, musely jedny hodinky zkrátka pryč. Chalděj je prý nejdříve jen narychlo vyškrábal špendlíkem, na negativu ale zůstaly a později byly odstraněny úplně.

Kromě toho se na oficiálním snímku zvýraznil stoupající dým z trosek, aby se podtrhla bojová atmosféra ve městě, což byla mezi sovětskými válečnými fotoreportéry poměrně běžná praxe. Další úpravou bylo přilepení rozevláté vlajky na tu drobet zplihlejší, což se už tak docela nepovedlo, protože montáž je na okraji jasně patrná a rudý prapor vypadá jako roztřepený. Přesto se i tato varianta snímku často objevuje. Později pak Chalděj snímek ještě koloroval. V upravování fotografií nikdy žádný etický problém nespatřoval.

Hrdinou může být jen někdo

Chalděj velmi dobře věděl, kdo mu na střeše Reichstagu pózoval, přesto ve všech svých vyjádřeních jako muže na snímku jmenoval ty, kterým bylo prvenství oficiálně přisouzeno a dostali se do učebnic: Kantariju a Jegorova. Teprve krátce před svou smrtí v rozhovoru s britským novinářem přiznal, jak to vlastně bylo doopravdy. Po pořízení snímku letěl do Moskvy přímo za Stalinem, který měl na stole dotyčnou fotografii a seznam všech, kdo onu „první“ vlajku vztyčili. „Po dlouhém váhání se rozhodl pro skupinu č. 5, ti ostatní zmizeli v anonymitě. Musel jsem podepsat, že o tom nikdy nikomu neřeknu,“ přiznal Chalděj. Stalin byl Gruzínec, za národního hrdinu upevňujícího vítězný prapor proto zvolil svého krajana Kantariju. Ten dostal doživotní rentu a titul Hrdiny Sovětského svazu, stejně jako Jegorov a další, kdo se na akci podíleli: Konstantin Samsonov, Stěpan Něustrojev a Vasilij Davydov. Další perličkou je, že Kantarija s Jegorovem vlajku pouze připevňovali na žerď, vztyčil ji tehdy jistý poručík Alexej Berest. Také on se měl stát Hrdinou Sovětského svazu, nakonec se ale musel spokojit jen s Řádem rudého praporu. Ze seznamu nominovaných jej vyškrtl sám maršál Georgij Žukov – neměl totiž rád politruky.

Shrnuto a podtrženo: Snímek nezobrazuje skutečné vztyčení vlajky nad Reichstagem, protože byl pořízen až dva dny poté. Ani vlajka není pravá – vyrobil a přivezl si ji sám fotograf. Na snímku nejsou zachyceni ti, kdo vztyčili vlajku jako první, a dokonce ani ti, jimž se prvenství nakonec přisoudilo – i když ji jen připevňovali na žerď. Fotka navozuje dojem pokračujících bojů, které už ale tou dobou skončily, a odstraňuje atribut, který sice vrhá špatné světlo na sovětské vojáky, odpovídá ale tehdejší realitě, kdy se rudoarmějci v Berlíně chovali jako dobyvatelé.

Trojnásobná a dobře vyzbrojená přesila: Němci neměli proti rudoarmějcům šanci

Vyvěšení vlajky ovšem předcházel boj o Berlín, který byl největší bitvou druhé světové války na německém území. Začal 16. dubna, kdy Rudou armádu ještě dělilo od německé metropole asi 60 kilometrů. Od počátku byla situace Němců beznadějná: proti necelým 800 000 špatně vyzbrojených obránců stálo téměř 2 500 000 rudoarmějců podporovaných tanky, dělostřelectvem a letectvem.

Maršál Žukov zahájil noční útok skutečně ve velkém stylu: Po odpálení záplavy červených světlic se rozzářilo na 140 protileteckých světlometů, které oblast zalily téměř denním světlem. Následovala vlna zelených světlic a pak spustilo ohlušující palbu na 20 000 děl a raketometů. Smršť výbuchů byla tak mohutná, že způsobila atmosférické poruchy, velký efekt ale neměla: hlavní síly německých obranných jednotek se totiž už den předtím stáhly do druhého obranného pásma. Po těžké bitvě na Seelowských výšinách a v okolí Berlína překročily 21. dubna první sovětské jednotky hranice metropole. Berlín byl tou dobou v podstatě na kolenou: Rozbombardovaný předchozími nálety Spojenců a salvami sovětského dělostřelectva, stovky domů byly v plamenech, město bylo bez elektřiny, vody, plynu a spojení s okolím.

Poslední Hitlerovo veřejné vystoupení: Železné kříže pro Hitlerjugend
Zdroj: ČTK/AP

Boj do posledního dechu: Berlín zůstane německý

„Berlin bleibt deutsch!“ hlásaly nápisy na zdech po rozbombardovaném městě. Adolf Hitler ale trval na tom, že vojáci i domobrana musí metropoli hájit do posledního dechu a do posledního náboje. Dokonce i v posledních dnech války se ještě za dezerci a zradu masově střílelo a věšelo, třebaže v hroutící se třetí říši už beztak byl nedostatek bojeschopných mužů. „Očekávám od každého Němce, že bezezbytku splní svou povinnost, že přinese jakoukoliv oběť, která se od něj žádá a žádat musí,“ zdůraznil 30. ledna Hitler ve svém posledním rozhlasovém projevu. Berlín bránili vedle zbytků armád a policie také děti z Hitlerjugend a starci z Volkssturmu, kteří měli k dispozici jen pár nábojů – a většinou do úplně jiné zbraně. Ulice byly tu a tam zataraseny barikádami. Mladíkům z Hitlerjugend se snažil Hitler dodat odvahy při svém posledním veřejném vystoupení 20. března, kdy jim předával Železné kříže.

Podle původního sovětského plánu měl být Berlín dobyt do 22. dubna - do výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina. Boje ale byly těžší, než sovětské velení očekávalo. Téhož dne se Hitler rozhodl zůstat v Berlíně s tím, že město v žádném případě neopustí. Vojska Georgije Žukova a Ivana Koněva 25. dubna uzavřela obklíčení a řež se přenesla do ulic polorozbořeného města. Poslední velká ofenziva skončila prakticky 30. dubna 1945. Týž den Adolf Hitler a jeho novomanželka Eva, rozená Braunová, spáchali sebevraždu - možná i proto, aby je nestihl stejný osud jako Benita Mussoliniho a jeho milenku, o jejichž smrti se dověděli 28. dubna.

Prvního května 1945 se Joseph Goebbels pokusil dosáhnout zastavení palby, avšak Stalin trval na bezpodmínečné kapitulaci. Vzápětí na to Goebbels a jeho žena otrávili svých šest dětí a pak zabili sami sebe, 2. května spáchal na útěku sebevraždu i Martin Bormann. Týž den se vrchní velitel berlínské obrany generál Helmuth Weidling rozhodl beznadějný boj ukončit a berlínská posádka se konečně vzdala. Bitva o Berlín skončila - po mnohasettisícových ztrátách na obou stranách. Počet mrtvých, zraněných a nezvěstných přesně vyčíslit nelze.

První dojem z konce bitvy? Hrobové ticho!

Pamětníci vzpomínají na ukončení bitvy jako na den kdy se najednou všude rozhostilo hrobové ticho – nebyla slyšet střelba, výbuchy ani křik. V oknech, kde dříve vlály hákové kříže, se objevily tisíce bílých praporů. Obraz krvelačného komunistického nepřítele se vyhladovělým Berlíňanům zhroutil poté, co jim rudoarmějci začali rozdávat jídlo. První květnový týden dokonce mezi mnohými obyvateli metropole panovala prosovětská nálada - podobně jako v dobytých západních městech proamerická. Byť byli Němci poraženi, vnímali vstup rudoarmějců zpočátku jako osvobození a jako úlevu, že je po válce. Kvůli chování sovětských jednotek na dobytém území se to ale brzy změnilo: Vojáci najednou byli pány v metropoli nacistického Německa, které jejich vlast připravilo o více než 23 milionů lidí. Z osvoboditelů se stali dobyvatelé a okupanti - se všemi důsledky: kradli, rabovali, znásilňovali a popravovali - navzdory zákazům ze strany svých velitelů. Rudoarmějci chápali znásilňování jako jistou formu reparace a kompenzace svého utrpení, ponížení poraženého nepřítele a pomstu za své mrtvé kamarády. Počet znásilněných Berlíňanek se odhaduje až na sto tisíc.

Devatenáct dní a nocí

Přehlídka na Rudém náměstí 24.června 1945Během druhé světové války zahynulo přes 23 milionů sovětských občanů, z toho téměř devět milionů vojáků. Vítězství slavilo 24. června 1945 přehlídkou na Rudém náměstí deset tisíc vojáků, kteří zde pochodovali půl hodiny. Kdyby kolem tribuny měli vojenským pochodem 120 kroků za minutu projít ve skupinkách 20 krát 10 mužů všichni padlí rudoarmějci, pochodovali by nepřetržitě 19 dní a nocí.


Samotné město se proměnilo v hromadu trosek. Bylo zničeno přes 28 kilometrů čtverečních, 50 tisíc domů bylo srovnáno se zemí, 20 tisíc těžce poškozeno, počet obyvatel klesl oproti předválečným letům o 1,5 milionu na necelé tři miliony. „Byl jsem svědkem velké světové tragédie. A byl jsem z celého srdce vděčný za to, že moje země zůstala této nepředstavitelné zkázy ušetřena,“ prohlásil po návštěvě Berlína americký prezident Harry Truman.

Berlín byl v květnu 1945 hromadou trosek
Zdroj: ČTK/DPA/Berliner Verlag

Pád Berlína v podstatě znamenal konec druhé světové války v Evropě. Bezpodmínečnou kapitulaci Německa 7. května 1945 v Remeši podepsal generál Alfred Jodl jako vyslanec Hitlerova nástupce - admirála Karla Dönitze. Sovětský svaz ji ale z protokolárních důvodů neuznal a ceremonie se opakovala následující den v sovětském štábu v Berlíně. Podepsal ji polní maršál Wilhelm Keitel, admirál Hans-Georg von Friedeburg (jako jediný podepsal obě kapitulace a následně spáchal sebevraždu) a generál Hans-Jürgen Stumpff. Podpisy připojili zástupci všech spojenců a kapitulace vstoupila v platnost 8. května ve 23:01, v Moskvě v té době už byl ale 9. květen.

Hitler prý zkázu německých měst do jisté míry vítal

Paradoxní je, že v kombinaci smrtícího fanatismu a chladnokrevného kalkulu měl Hitler podle historiků dokonce zvrhlou radost z toho, že se německá města - a především pak jejich historická centra - mění pod záplavou spojeneckých bomb v trosky. Spatřoval v tom jedinečnou příležitost pro realizaci svých megalomanských představ o architektonické podobě budoucího Německa, jak už v březnu 1944 přiznal Goebbelsovi. V centru každého města mělo stát gigantické stranické centrum velikosti historických dómů.

Rozbombardovaná metropole nahrávala Hitlerovým plánům na kompletní architektonickou přestavbu Berlína v hlavní město světa Germania. Projekt počítal s vládní čtvrtí s průměrem 11 kilometrů, v níž se měly tyčit až třísetmetrové výškové budovy. Do Vítězného oblouku navrženého Hitlerovým dvorním architektem Albertem Speerem by se ten pařížský vešel 49krát, obří kupole Velké dvorany pro 180 tisíc lidí měla být vyšší než televizní věž. Říšské kancléřství mělo být dlouhé 400 metrů, Hitlerovo pracovna měla mít 400 metrů čtverečních a stropy vysoké 10 metrů. Obě hlavní třídy měly být široké 120 metrů - bez křižovatek a dokonce vyhřívané.

Model Germanie
Zdroj: ČTK
Autor: Zdeněk Polák

O Hitlerově posedlosti přestavbou měst svědčí i vzpomínky architekta Hermanna Gieslera, který připravil model rakouského Lince, kam se chtěl nacistický vůdce na stará kolena přemístit, zřídit tu své vlastní muzeum a následně tu měl být pohřben v gigantickém mauzoleu. Hitler nechal model v únoru 1945 převézt do Berlína a do sklepa říšského kancléřství se na něj prý několikrát denně chodil dívat.

Nikdo z nacistických vůdců nebyl Berlíňan

Hitler vydal 19. března 1945 'neronský rozkaz', který podle principu spálené země nařizoval totální zničení německých měst, průmyslových objektů, mostů, železnic a dalších zařízení před postupujícími spojeneckými jednotkami. Bylo mu jedno, že se města stanou neobyvatelnými i pro Němce. Dohledem nad demolicemi byl pověřen právě Speer, který ale s rozkazem nesouhlasil, vzepřel se mu a zakázal odpalování staveb bez svého výslovného souhlasu. Zabránil tím totálnímu zničení Německa, což byl možná i jeden z důvodů, který mu zachránil život při Norimberském procesu.

Pokud jde o Hitlerův postoj k Berlínu, jsou na něj dva pohledy. Zatímco v Německu se má obecně za to, že metropoli nikdy neměl rád, v zahraničí se Hitler a Berlín v podstatě chápou jako jeden celek. To ilustruje i fakt, že devět z deseti skupin turistů, kteří dnes navštěvují místo jeho bývalého bunkru ve dvoře domu na Wilhelmstrasse 92, přijíždí ze zahraničí a z nich čtyři pětiny tvoří Američané a Britové. A ještě drobnost na závěr: Z Berlína nepocházel žádný z nacistických vůdců.

/*json*/{"map":{"lat":52.516313793993355,"lng":13.379645919326784,"zoom":15,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":{"0":{"lat":52.51631226831761,"lng":13.378515243530273,"type":"","description":""},"1":{"lat":52.51250576758191,"lng":13.382002115249634,"type":"","description":""},"2":{"lat":52.51872788676729,"lng":13.376240730285645,"type":"","description":""}},"polylines":{},"circles":{},"polygons":{},"rectangles":{}}/*json*/

Poslední dny boje o Berlín přibližuje panorama bitvy vystavené v Petrohradě nebo i známý film Pád Třetí říše.