Bez boje, přesto s hrůzou: První reporty z táborů smrti přinesli vojáci

Dachau/Praha - V letech 1933-1945 nacisté vybudovali, převážně v Německu a v Polsku, podle dosavadních odhadů asi 20 tisíc míst s podobným cílem: různou formou trýznit ideologicky či rasově nechtěné osoby. Tento plán Hitlerův režim za zdmi koncentračních táborů velmi přísně střežil. Mimo těch, kteří dokázali uprchnout, přinesla šokující svědectví o nacistickém likvidačním systému až americká a sovětská vojska. Většina dobových snímků či videonahrávek z táborů je svědectvím vojáků krátce po osvobození.

Když se Rudá armáda v létě 1944 přiblížila k nechvalně proslulým vyhlazovacím táborům na polském území, tři z nich - Treblinka, Sobibor a Belžec – už rok neexistovaly. Ty zbylé včetně osvětimské „továrny na smrt“ nacisté chtěli před sověty a celým světem zakrýt. Cílem bylo zahladit co nejvíce stop a důkazů genocidy. Svět se podle nařízení Berlína nesměl dozvědět o masovém vyvražďování lidí – či alespoň o jeho rozsahu a fungování.

Osvětimský tábor Březinka jako nejhrůznější místo holokaustu chtěli nacisté ještě před příchodem nechtěných svědků srovnat se zemí. Kvůli rychlému postupu sovětských vojsk to ale nestihli. Čtyři plynové komory s krematorii sice stačili pracovníci tábora odpálit náložemi, základ se zničenými zdi a sutí na místě nicméně zůstal, a to prakticky až do dneška.

Co mělo zůstat skryto před zraky spojenců, byly i desítky tisíc zubožených vězňů. Nacisté proto začali narychlo organizovat masové přemístění vězňů – tzv. pochody smrti. Mnozí takový fyzický výkon nevydrželi a v řádech tisíců umírali na vyčerpání. To byl ostatně vedlejší cíl – nechat vězně postupně umírat bez starosti i to, jak zlikvidovat velké množství těl na jednom místě. V souvislosti s pochody smrti navíc dosud nic netušící lidé poprvé spatřili důsledky nacistických zločinů.

Do Osvětimi přišla Rudá armáda 27. ledna 1945, další koncentrační tábory byly osvobozeny do května. Americká či sovětská vojska jako první přímý svědek dorazila do Buchenwaldu, Dachau, Sachsenhausenu nebo Ravensbrücku. Právě cizí armáda během osvobození pořídila drtivou většinu fotografií či záběrů, které dokumentují bezvládné vězně, krematoria nebo hromadné hroby.

Osvobozování koncentračních táborů:

  • 27. ledna – Osvětim
  • 11. dubna - Buchenwald
  • 22. dubna – Sachsenhausen
  • 29. dubna – Dachau
  • 30. dubna – Ravensbrück

Američané po nálezu vagónu s těly mrtvých vězňů po osvobození tábora v dubnu 1945
Zdroj: ČTK/PICTURE ALLIANCE

Dachau - předobraz nacistického teroru

Městečko Dachau nedaleko bavorského Mnichova se stalo předobrazem takového systému. Právě zde vyrostl první komplex chápaný v historii nacismu jako koncentrační tábor. Do nejdéle fungujícího místa teroru přišla spojenecká vojska 29. dubna 1945.

První vězni prošli táborovou branou jen pouhé dva měsíce poté, co se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. V červnu 1933 se stal šéfem tábora, který se nacházel asi 15 kilometrů od Mnichova, Theodor Eicke. Tento muž, který se později stal inspektorem všech koncentračních táborů, vypracoval systém tábora i zacházení s vězni, který sloužil jako model pro ostatní tábory. Eicke, který zahynul v roce 1943 v troskách sestřeleného letounu v Rusku, navrhl například rozdělení táborů na přísně střeženou vězeňskou část a takzvanou administrativní zónu. Prosazoval také myšlenku, že vězňové si nesmí ani na okamžik odpočinout od teroru, fyzických trestů nebo ponížení.

Prvními vězni tábora, jehož počáteční kapacita byla 4800 osob, byli političtí oponenti nacistického režimu: komunisté, sociální demokraté a odboráři. Mezi nimi bylo i několik Židů, zatím ale „jen“ kvůli svému politickému přesvědčení. V následujících letech nacisté do tábora internovali Židy na základě svých rasových teorií, Romy, homosexuály, členy náboženské skupiny Svědkové Jehovovi, kněze a válečné zajatce.

Tábor v Dachau - dnešní stav v památníku
Zdroj: ČTK/AP

Židy kvůli jejich původu začali nacisté hromadně internovat po „Křišťálové noci“ v listopadu 1938. Tehdy jich do Dachau odvlekli na 10 tisíc. Podle serveru holocaust.cz byli ale po několika týdnech propouštěni, když slíbili, že opustí Německo. Většina této možnosti po trpkých zkušenostech využila. V říjnu 1942 vydal Himmler příkaz transportovat všechny židovské vězně z koncentračních táborů na německém území do vyhlazovacích táborů na východě Evropy a všichni židovští vězňové byli z Dachau deportováni do Osvětimi.

Táborem prošlo za 12 let jeho existence 188 tisíc lidí z více než 30 zemí Evropy. Asi 28 tisíc registrovaných vězňů v Dachau zahynulo, celkový počet všech obětí i s přidruženými tábory byl ale daleko vyšší.

Z Československa bylo do Dachau deportováno 3600 osob, z nichž v táboře zahynulo asi 1400. Táborem prošli například malíř a spisovatel Josef Čapek, průmyslník a mecenáš Jindřich Waldes, bývalí čeští kardinálové Štěpán Trochta a Josef Beran a z transportu smrti směřujícího do Dachau uprchl spisovatel Arnošt Lustig.

Také v Dachau byla vedle krematoria vybudována plynová komora, ta však ale nikdy nezačala sloužit masovému vraždění. V táboře byly až do osvobození prováděny popravy většinou zastřelením nebo oběšením. Ani Dachau se ale nevyhnuly smrtící pseudolékařské pokusy na vězních. Tisíce vězňů z Dachau, označených za „invalidy“, zahynuly v plynových komorách hornorakouského zámku Hartheim nedaleko Lince.

V roce 1942 byla vytvořena síť pobočných táborů Dachau, jejíž vězňové byli využíváni pro otrockou práci pro německý zbrojní průmysl. V pobočných táborech bylo vězněno až 37 tisíc lidí. 

Koncem roku 1944 panovaly v Dachau katastrofální podmínky. Hromadili se zde vězni evakuovaní před postupem spojeneckých armád z jiných táborů a řádila zde epidemie tyfu. Jen dva dny před osvobozením tábora nacisté rozhodli o pochodu smrti 7000 vězňů, většinou Židů, do Tegernsee na jihu země, o den později tábor opustila většina personálu SS.

Vězni při osvobození tábora v roce 1945
Zdroj: ČTK/AP

Konečně 29. dubna 1945 do tábora dorazily americké jednotky, které zde nalezly více než 30 tisíc zubožených vězňů. Stejný počet se nacházel v přidružených táborech. Asi 43 tisíc lidí bylo evidováno jako političtí vězni, více než 22 tisíc byli Židé. Počátkem května Američané osvobodili i přeživší z pochodu smrti do Tegernsee.

Likvidace od Dachau k Osvětimi

Během druhé světové války bylo zavražděno šest milionů osob bez rozdílu věku a pohlaví jen z jediného důvodu: byli Židé. Zavražděny byly dvě třetiny evropské židovské populace. Třebaže historie zaznamenala řadu dalších hrozivých genocid, které si vyžádaly desítky milionů obětí, mnoho historiků považuje holokaust za zcela výjimečnou záležitost.

Holokaust má podle izraelského historika a pražského rodáka Jehudy Bauera čtyři hlavní charakteristiky: týkal se všech Židů včetně ještě nenarozených, byl zaměřen celosvětově, byl čistou rasisticko-antisemitskou ideologií a na zcela nový stupeň dovedl koncentrační a vyhlazovaní tábory. Filozofka Hannah Arendtová napsala, že nacistický režim byl v dějinách prvním režimem, který rozhodoval, kdo smí a nesmí žít na této planetě. 

Počty obětí holocaustu v jednotlivých zemích
Zdroj: Deathcamps.info

Vyvražďování Židů začalo prostřednictvím zabijáckých jednotek Einsatzgruppen již v červnu 1941 po napadení Sovětského svazu nacisty. Největším jednotlivým masakrem byla poprava více než 33 000 kyjevských Židů v rokli Babí Jar koncem září 1941, celkem tyto jednotky s pomocí místních milicí vyvraždili asi 1,2 milionu Židů a statisíce dalších sovětských občanů.

Nejvíce Židů (asi tři miliony, téměř všichni v plynových komorách) zahynulo ve vyhlazovacích táborech, téměř dva miliony byly zastřeleny různými jednotkami či milicemi a zbytek byl zabit v ghettech a dalších táborech. Největší ghetto bylo ve Varšavě (480 tisíc lidí), další velká byla v Lodži, Lvově, Minsku nebo Terezíně.

K vraždám začali v září 1941 používat nacisté mobilní plynové komory a na podzim 1941 se začalo s výstavbou vyhlazovacích táborů. Do provozu bylo z šesti takových zařízení první uveden v prosinci 1941 tábor v Chelmnu, na jaře 1942 se otevřely vyhlazovací tábory „akce Reinhard“ Belzec, Sobibor a Treblinka. Další dva (Osvětim a Majdanek) byly na vyhlazovaní tábory předělány. Všechny se nacházely na území dnešního Polska.

Mapa nacistických koncentračních táborů
Zdroj: Holocaust.cz

Ve třech táborech „akce Reinhard“ bylo do jejich uzavření koncem roku 1943 zavražděno přes 1,7 milionu Židů. Nejvíce lidí (asi 1,5 milionu) zahynulo v plynových komorách v Osvětimi. K vraždění se nejprve používal kysličník uhelnatý, experimenty s cyklonem B (forma kyseliny kyanovodíkové) začaly v Osvětimi v září 1941 na stovkách sovětských zajatců a dalších vězňů.

Postupně začaly deportace Židů z dalších zemí. Nejvíce židovských obětí mělo Polsko (z asi 3,3 milionu předválečných Židů nepřežily tři miliony), v holokaustu zahynul přes milion osob ze SSSR, přes 200 tisíc z Rumunska, pobaltských zemí a Německa. Za války zahynulo 80 tisíc Židů z Čech a Moravy. Z celého Československa, jehož předválečná židovská komunita čítala 350 tisíc osob, nepřežilo 270 tisíc Židů.