Jak se má prezident postavit parlamentu? Jelcin zvolil tanky

Moskva – Na podzim roku 1993, před rovnými dvaceti lety vyvrcholil v postsovětském Rusku mocenský spor mezi parlamentem a tehdejším prezidentem Borisem Jelcinem, který silou svého úřadu razil transformaci země. Zákonodárci prezidenta zbavili funkce a ten dal v odvetě ostřelovat moskevský Bílý dům (dnešní sídlo Státní dumy) tanky. Krvavý konflikt z noci na 4. října 1993 si podle vládních odhadů vyžádal 187 životů.

Po rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991 se Rusko nacházelo v politické a morální krizi. Země hlásila zřetelný ústup z někdejších pozic nezpochybnitelné světové velmoci prvního významu.

V čele zpola ochrnutého giganta stál už od července 1991 někdejší komunista Boris Jelcin; prezidentskou pozici měl posílenou rozsáhlými pravomocemi, které mu ještě před rozpadem SSSR udělil Sjezd lidových poslanců (sovětský super-parlament). Jelcin tak směl vládu formovat i řídit bez ohledu na vůli Nejvyššího sovětu, čili parlamentu ruské části SSSR a později Ruské federace, a to díky instituci, jejíž relevance se s rozpadem komunistického impéria vytratila.

Právě Nejvyšší sovět také už na podzim 1992 Jelcina ostře kritizoval; vytýkal mu, že neodbornými a nepromyšlenými zásahy ničí ekonomiku i sociální sféru, a několikrát se pokusil vyslovit prezidentovi nedůvěru. Situace se ještě vyostřila na jaře následujícího roku, kdy Jelcin vyhlásil v zemi zvláštní prezidentskou správu a současně s ní referendum o důvěře v hlavu státu – své kroky, neustále kritizované parlamentem, si chtěl nechat legitimizovat u občanů.

Uspěl. Důvěru mu vyslovila nadpoloviční většina voličů. Mandát získaný od ruských voličů následně využil k odvetnému kroku. Krize mířila k vrcholu.

Boris Jelcin
Boris Jelcin

Parlament vrací úder

Státnickým výnosem z 21. září 1993 Boris Jelcin rozpustil ruský i sovětský parlament a oznámil předčasné volby – zákonodárnou institucí přitom už neměl být pro příště Nejvyšší sovět, ale nová Státní duma. Do chvíle, než zahájí svou činnost, chtěl Rusko řídit prezidentskými dekrety a vládními výnosy.

Jelcin si byl vědom toho, že pro svůj rázný krok nemá oporu v Ústavě, prozatímní konec parlamentarismu vysvětloval „hlubokou krizí státnosti“. Nejvyšší sovět se ale prezidentovu rozhodnutí odmítl podrobit; kvůli neústavnímu chování Jelcina zbavil kremelského křesla a novou hlavou státu jmenoval Alexandra Ruckého.

První postsovětský prezident měl ovšem širokou základnu podporovatelů. Do ulic Moskvy vyrazily na jeho podporu stovky lidí, zastání nalezl i u vlády a západních politiků. Klíčovou roli potom sehrála armáda. Ačkoli šéf Nejvyššího sovětu Ruslan Chasbulatov vyzval vojáky, aby Jelcinovy rozkazy neposlouchali, ministr obrany Pavel Gračov prezidenta ujistil, že se může spolehnout na armádní podporu. To se mělo ukázat už na začátku října.

Obránce ruského parlamentu s bílou vlajkou vyvádí skupinu poslanců z budovy
Obránce ruského parlamentu s bílou vlajkou vyvádí skupinu poslanců z budovy

Jak na Bílý dům? Tanky

Násilný říjnový střet předznamenal už útok skupiny ozbrojenců na vrchní velitelství sil SNS, ke kterému došlo jen dva dny po rozpuštění parlamentu. O život přišli dva lidé a moskevské úřady odpojily Bílý dům, sídlo Nejvyššího sovětu, od proudu. Budovu navíc obklíčily vojenské jednotky. Obránci parlamentu se začali ozbrojovat.

První říjnové dny vnesly do ulic Moskvy opakované potyčky mezi stoupenci prezidenta a parlamentu.

Třetího října 1993 vyhlásil Jelcin výjimečný stav.

Čtvrtého října 1993, krátce po páté hodině ranní, vyzval k získání Bílého domu. Svým jednotkám nařídil, aby podnikly „naléhavá opatření k osvobození moskevských budov ovládaných povstalci“. Impulsem k útoku byl tah Jelcinových odpůrců, kteří napadli budovu televize. Více než tisícovka vojáků, kteří na konci září slíbili Jelcinovi loajalitu, následně zaútočila na sídlo Nejvyššího sovětu střelbou z tanků.

Už téhož dne odpoledne bezpečnostní jednotky zatkly vůdce pokusu o převrat včetně parlamentního prezidenta Ruckého a šéfa Nejvyššího sovětu Chasbulatova. Oba byli později odsouzeni za „organizování masových nepokojů“ (už v únoru 1994 se ale dostali na svobodu díky amnestii).

  • Tanky před ohořelou budovou ruského parlamentu
    Tanky před ohořelou budovou ruského parlamentu autor: ITAR-TASS, zdroj: ČTK
  • Obránci parlamentu opouštějí budovu s rukama za hlavou
    Obránci parlamentu opouštějí budovu s rukama za hlavou zdroj: ČTK

O tom, kolik lidí při útoku na parlament ve skutečnosti zahynulo, se vedou stále spory. Oficiální vládní odhad hovořil o 187 mrtvých. Očití svědkové druhý den po tragické neděli 4. října hlásili stovky obětí, nejčernější odhady potom uváděly až 2 000 obětí.


Výsledek? Silný Kreml

Jelcinovi kritici dodnes poukazují na to, že Západ tahy prezidenta přijal kvůli lživé formulaci Kremlu o tom, že se jednalo o potlačení komunistů a radikálů. Podle nich si chtěl Jelcin pouze udržet moc. Podpora Západu v té době pramenila především z toho, že mnozí ještě měli před očima srpen 1991, kdy Jelcin se svými věrnými zlikvidoval pokus o puč konzervativních sil a pomohl tehdejšímu prezidentovi SSSR Michailu Gorbačovovi, ač s ním měl kontroverzní vztahy, zpět do Kremlu (byť v něm vydržel jen necelý půlrok).

Ačkoli měly události podzimu 1993 podle některých komentářů Jelcina značně oslabit, prezident naopak posílil. Krvavé události nakonec dovedly zemi k parlamentním volbám a hlavně k referendu, které schválilo novou ústavu. Nový základní zákon podstatně rozšířil pravomoci prezidenta na úkor parlamentu: ústava dala Jelcinovi právo rozpustit parlament, nepřistoupí-li napotřetí na jeho kandidáta na funkci premiéra či pokusí-li se dvakrát během tří měsíců vynutit si hlasování o důvěře vlády. Nová ústava také dala prezidentovi právo jmenovat na doporučení premiéra ministry. Ještě výrazněji potom posílil prezidentský vliv Jelcinův nástupce – Vladimir Putin.