Praha – Výchozí postavení řeckého premiéra Jorgose Papandrea je podle průzkumů veřejného mínění na bodu mrazu. Nedělní dohoda s opozičními konzervativci o vytvoření nové přechodné vlády pro něj totiž znamenala spíš Pyrrhovo vítězství. Socialisté sice už nejsou sami na razantní opatření, jejichž dopady na peněženky a nervy běžných Řeků se projeví podle ekonomů nejbolestivěji hlavně v následujících měsících. Opozice si ale vymohla předčasné parlamentní volby za zhruba tři měsíce, což Papandreu dosud označoval obecně za katastrofu a jeho političtí soupeři za katastrofu pro socialisty.
Papandreu může jen doufat, že si získá zpět své voliče
Pravicové Nové demokracii k vítězství dnes stačí, že v parlamentu kritizuje úplně všechno, s čím socialistická vláda přijde. Přitom nemá Papandreův kabinet, který se zoufale snaží vyhnout totálnímu bankrotu, při vyjednávání se zbytkem eurozóny a Mezinárodním měnovým fondem (MMF) na vybranou. Šéf konzervativců Antonis Samaras nicméně do poslední chvíle tvrdil, že on by o již dohodnutých podmínkách opět vyjednával.
Atény se na podzim samy pokusily o nedodržení dohod. Věřitelští kontroloři, tedy evropská „trojka“, ke svému úžasu zjistila, že země polevila v úsilí šetřit. Ukázala Řekům, že čas licitací z měsíců a let minulých je nenávratně pryč. Jen s těsnou nadpoloviční většinou v parlamentu měli socialisté sílu dál prosazovat reformy. Jejich převaha se ale útěky jednotlivců při ohlašování stále dalších nepopulárních kroků snižovala. Vedení strany v čele s Papandreem proto začalo být jasné, že socialisté by brzy o většinu přišli.
GALERIE
Jorgos Papandreu autor: Geert Vanden Wijngaert, zdroj: ČTK/AP
Zároveň pokračovaly důrazné projevy odporu veřejnosti, provázené masovými demonstracemi a stávkami. Ty se završily incidenty o státním svátku 28. října. Tento den, který připomíná, jak Řekové za druhé světové války odmítli italskou výzvu ke kapitulaci, je v zemi považován bezmála za posvátný. Letos o tomto výročí demonstranti překazili minimálně na deseti místech včetně druhého největšího řeckého města Soluně vojenskou přehlídku, což se téměř rovnalo občanské vzpouře.
Opozice se domohla předčasných voleb
Následoval kontroverzní premiérův záměr přenést kritické rozhodnutí o dalším směřování Řecka na obyvatele prostřednictvím referenda. Pravicová opozice sice zareagovala kritikou, že Papandreu ohrožuje členství Řecka v eurozóně, jenže si i pod tlakem prezidenta Karolose Papuliase již nemohla dovolit zopakovat scénář z června. Tehdy totiž odmítla premiérův návrh na vytvoření koaliční vlády a na přijetí přiměřené části odpovědnosti za prudké zchudnutí společnosti. Nyní se opozice alespoň domohla předčasných voleb, s nimiž v červnu zase nesouhlasil Papandreu.
Konzervativní poslanci se tak připojí k socialistickým kolegům při brzké ratifikaci dohody o přijetí druhého balíku zahraniční finanční pomoci. Hlavním úkolem šéfa přechodného kabinetu bude zhostit se role hromosvodu lidovému hněvu a dovést do konce nezbytná úsporná opatření, kterými je zahraniční pomoc podmíněna. V parlamentních volbách, které budou v únoru následovat, může Papandreu jen doufat, že si voliče opět získá na svou stranu. „Nezáleží mi na postu, který zastávám. Nezáleží mi ani na tom, zda budu znovu zvolen. Nikdy jsem o politice nepřemýšlel jako o profesi,“ řekl Papandreu. Ještě v roce 2009 považoval Řecko za zemi s obrovským potenciálem, která dokáže přinášet velké změny. Otázkou ale zůstává, co si myslí dnes.
Profil Jorgose Papandrea
Papandreu se narodil 16. června roku 1952 v minnesotském hlavním městě Saint Paul ve Spojených státech. Vzdělání získal postupně na torontských školách – v Amherst College (Massachusetts), Stockholm University, London schoul of Economics a Harvard University. Bakalářský titul získal v oboru sociologie na Amherst College a magisterský titul pak v oboru sociologie na London School of Economics. Jako vědec se zabýval otázkami imigrace na Stockholm University. Pracoval také v Centru pro zahraniční vztahy na Harvard University. Do řeckého parlamentu byl zvolen v roce 1981, kdy se jeho otec stal řeckým předsedou vlády. Obdržel řadu ocenění a čestných titulů za svou práci především ve věci lidských práv. Jako ministr zahraničí musel tlumit plamenné nacionalistické výpady od přívrženců jeho otce a byl nakloněn bližším vztahům s Tureckem a Albánií. Dne 6. října 2009 byl jmenován 182. premiérem řecké vlády. Zastává také funkci předsedy centrolevicové strany Panhelénské socialistické hnutí (PASOK), kterou založil jeho otec. Hovoří plynně řecky, anglicky a švédsky.