O vybudování tábora smrti v Osvětimi rozhodl Himmler

Varšava - Plán vybudovat na území Polska koncentrační tábor vznikl již krátce po jeho napadení Německem a Sovětským svazem v září 1939. Jako vhodné místo se jevila někdejší kasárna polské armády, situovaná asi šedesát kilometrů západně od Krakova. Název Osvětim, německy Auschwitz, se stal postupem dějin synonymem pro koncentrační a vyhlazovací tábor. V zařízení, které v okupovaném Polsku zřídili němečtí nacisté, přišlo o život více než milion osob, převážně Židů. O vybudování této „továrny na smrt“ rozhodl 27. dubna 1940 říšský velitel jednotek SS Heinrich Himmler.

Prvních třicet vězňů bylo do Osvětimi dopraveno už v květnu 1940 z koncentračního tábora v německém Sachsenhausenu, odkud přišel i první velitel osvětimského koncentráku SS-Hauptsturmführer Rudolf Höss. V polovině následujícího měsíce přijel do tábora první velký transport, čítající přes sedm stovek osob z polského Tarnova. Do března následujícího roku bylo v postupně rozšiřovaném táboře internováno už skoro jedenáct tisíc osob, převážně Poláků.

Po návštěvě Heinricha Himmlera v Osvětimi na jaře 1941 bylo rozhodnuto, že u nedaleké vesničky Březinka (německy Birkenau) bude vybudován druhý tábor s vyšší kapacitou. V květnu 1942 byl otevřen i velký pracovní tábor u obce Monowice, přezdívaný Buna. Ten sloužil jako rezervoár pracovních sil pro chemický závod Buna-Werke, produkující syntetický benzin a kaučuk. Kromě zmíněných tří velkých táborů v okolí Osvětimi vyrostly ještě čtyři desítky menších zařízení, která sloužila potřebám okolních zbrojovek, sléváren a dolů.

Osvětim - pilíř konečného řešení židovské otázky

Osvětim byla jedním z pilířů „konečného řešení židovské otázky“, jak nacisté přezdívali genocidě evropských Židů. Hlavním prostředkem masového vyvražďování se stal plyn Cyklon B, původně sloužící jako insekticid. Smutně v tomto ohledu proslul především tábor Březinka. V jeho čtyřech krematoriích byli vězni připravováni o život v plynových komorách a jejich těla pálena v přilehlých pecích. Hrůznou efektivitu tento systém projevil zejména počátkem léta 1944, kdy do tábora dorazilo 438 tisíc maďarských Židů, z nichž drtivá většina byla v Osvětimi zabita.

Ani vězni, kteří při vstupní selekci nebyli ihned odesláni na smrt, neměli zdaleka vyhráno. Mnoho z nich zemřelo v důsledku otřesných životních podmínek, vyčerpáním z těžké práce nebo se stali oběťmi lékařských pokusů, které na nich prováděl „anděl smrti“ Josef Mengele. Přestože Spojenci o podmínkách panujících v Osvětimi věděli od několika uprchlých vězňů, nepodnikli proti táboru až do konce války žádnou vojenskou akci.

Kvůli postupu Rudé armády rozhodlo velení SS počátkem roku 1945 o evakuaci tábora a demolici krematorií. V polovině ledna bylo na šedesát tisíc vězňů nuceno vydat se na takzvaný pochod smrti, tedy pěší přesun do jiných koncentračních táborů. Když 27. ledna 1945 sovětští vojáci vstoupili do osvětimského tábora, našli v něm jen kolem 7500 nemocných a zcela vyčerpaných osob.

Nacističtí velitelé tábora byli odsouzeni k trestu smrti 

Kolik lidí se zpoza brány s cynickým nápisem Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) nikdy nevrátilo, lze pouze odhadovat. Velmi dlouho se hovořilo o čtyřech milionech mrtvých, nicméně podle novějších údajů zahynulo v Osvětimi přibližně 1,1 milionu osob, v drtivé většině Židů. K vězňům osvětimského tábora patřilo také na padesát tisíc československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi šest tisíc.

Velitelé tábora Rudolf Höss a Arthur Liebehenschel byli krátce po válce spolu s dvaadvaceti dozorci odsouzeni k trestu smrti. Dalších více než dvacet osob bylo v šedesátých letech německými soudy odsouzeno k několikaletým trestům, případně na doživotí.