Praha - Je rok 2010 symbolem apokalypsy? Některé události tomu nasvědčují - ničivé zemětřesení na Haiti nebo v Číně, tsunami a otřesy v Peru a nyní islandská sopka, která na několik dní zavřela vzdušný prostor nad starým kontinentem a prakticky zastavila život na něm. Otázkou nyní zůstává, zda jsme ještě schopni žít v souladu s přírodou. Biolog a filozof Stanislav Komárek se nicméně domnívá, že největší nebezpečí nám nehrozí od přírody, ale od nás samotných.
Je na nás Bůh naštvaný, nebo prostě máme smůlu?
Pocit jako by nastal konec světa, letos nejspíš zažili obyvatelé Haiti, kde se třásla země, a po nich i Islanďané, kde ze země vyšlehly ohnivé plameny. Miliony tun popílku vychrlil do ovzduší stoprocentně přírodní zdroj bez přičinění člověka. Vedle záběrů monumentálního kouřového sloupu na Islandu vypadá naše snaha zachránit planetu tříděním odpadků jako mravenčí snažení.
Daniel Kvasnička, evangelický kazatel
„Vygumovalo to oblohu od bílých čar po letadlech, zalidněné haly letišť to skrylo do pohřebního ticha.“
Sopečná apokalypsa (zdroj: ČT24)
„To, co společnost ohrožuje, jsou změny nebo napětí v ní samé. Všechny větší katastrofy posledních staletí byly katastrofy společenského typu,“ tvrdí biolog a filozof Stanislav Komárek s tím, že lidé mají strach spíše z katastrof přírodních a ekologických, ale s těmi se narozdíl od těch společenských dokáží mnohem snáz vyrovnat. „My jsme společnost, která dopředu veškeré své konání plánuje. V momentě, kdy nemůže tento plán dodržet, je nervózní a frustrovaná. A to se právě stalo,“ dodává historik Milan Hlavačka.
Civilizaci technologické dokonalosti ochromila událost, která se opakuje možná jednou za lidský život. Avšak existují rizika, že to nebylo naposledy, a z té nejistoty naskakuje husí kůže. „Moderní společnost je velmi zranitelná. Stačí malý náraz typu přírodní katastrofy nebo teroristického útoku a celý ten systém může náhle zkolabovat,“ tvrdí Hlavačka.
Slavná scéna z filmu Magnolia - žáby padající s nebe - připomíná desatero pohrom, které dopadly na Egypt za vlády obzvlášť zpupného faraona, píše se v bibli. Katastrofy z historie se nabízejí jako výklad přírodních pohrom současnosti.
Daniel Kvasnička, kazatel:„To poselství egyptských ran a dnešní poselství téhle sopky je úplně stejné: Člověče, myslíš si, že všecko řídíš, a nakonec neřídíš vůbec nic.“
Islandská sopka – vítaný materiál pro vtipy
Můj popel rozptylte po Evropě. Tak znělo poslední přání kolabující islandské ekonomiky. Tak zní jeden z vtipů, které kolují po internetu. Odpusťte nám dluhy a vypneme sopku, vzkazuje Island Evropě. Britové se baví podobností slov cash a ash - tedy „říkali jsme, ať nám pošlete prachy, ne prach“. Další vtip říká, že podle mayského kalendáře sopka přestane chrlit oheň ve chvíli, kdy alespoň polovina obyvatel Evropy správně vysloví její jméno. A to není nic jednoduchého.
Jenomže, jak upozorňují vědci, čeká se, jestli na Islandu nezačne chrlit lávu daleko nebezpečnější, sousední sopka Katla. Její jméno si vypůjčila spisovatelka Astrid Lingrenová do své poněkud temné pohádky Bratři lví srdce. V té je Katla mýtickou příšerou, z jejíž tlamy šlehají smrtící plameny. „Oštěpy a šípy ani meče se jí netknou, a i nepatrné ožehnutí jejími plameny člověka ochromí nebo zabije.“
Kromě ujištění, že nám největší nebezpečí nehrozí od přírody, ale od nás samotných, nás snad může uklidnit ještě jedna věc - vyslovit jméno Katla je, na rozdíl od jména vulkánu, který nás překvapil minulý týden, úplná hračka.
GALERIE
Sopečný prach na Islandu