Potopený křižník na konci války nikdo nehledal, námořníky likvidovali žraloci

Guam - Americký křižník Indianapolis - poslední větší válečná loď potopená v průběhu 2. světové války. Jeho potopení 30. července 1945 japonskou ponorkou lze označit za jednu z největších katastrof v dějinách amerického námořnictva, při níž se z posádky čítající 1 200 námořníků zachránilo jen 316 mužů. Loď Indianapolis v červenci 1945 převážela součásti atomové bomby, která později zničila japonskou Hirošimu, na tichomořský ostrov Tinian. Posádka úlohu splnila, ale při zpáteční plavbě ji ve Filipínském moři zasáhla dvě torpéda vypálená z japonské ponorky I-58. Vzhledem k utajení mise nebyl křižník nikde postrádán a trvalo čtyři dny, než byli trosečníci objeveni. Než se na místo dostavila záchrana, z osmi set členů posádky, kteří útok přežili, zlikvidovala většinu hejna žraloků. Vina za katastrofu padla na hlavu kapitána lodi Charlese McVaye, jehož za údajně chybná rozhodnutí odsoudil po válce válečný soud.

V době, kdy byl spuštěn na vodu, 10. ledna 1933, se stal oblíbeným křižníkem prezidenta F. D. Roosevelta, jenž jej téměř doslova používal jako svoji výletní loď. S počátkem války byl nasazen v oblasti jižního Tichomoří, kde měl chránit americké konvoje proti japonské expanzi. 

Tragédie křižníku se začíná odvíjet na ostrově Guam. Křižník odplouvá na ostrov Leyte s nedostatečnými informacemi a bez podpory torpédoborců. Kapitán lodi McVay sice dostal rozkaz po dobu plavby křižovat, aby se vyhnul ponorkám, ale rozhodl se pro přímou plavbu, která byla podle jeho názoru v noci bezpečná a mnohem rychlejší. Po půlnoci se však vyjasnilo a křižník byl spatřen japonskou ponorkou I-58 kapitána Hašimota. Patnáct minut po půlnoci z 29. na 30. července 1945 se křižník otřásl explozí prvního torpéda. Do potopení zbývalo dvanáct minut. Již nikdy se nezjistí, kolik námořníků katastrofu přežilo. Odhaduje se, že již první noc nepřežilo 50–100 trosečníků. Pak přišly okamžiky hrůzy – žraloci, hlad a žízeň. K tomu problémy s kapokovými záchrannými vestami, které po 48 hodinách začaly vlhnout a stahovaly trosečníky pod vodu. 

Indianapolis stihl vyslat SOS, většinu námořníků však čekala smrt

McVay věřil, že po nich začnou pátrat nejpozději 1. srpna, kdy se jeho loď měla objevit v Leyte. McVay se mýlil, na Leyte zaznamenali, že Indianapolis nepřiplul, ale jen ho zapsali do seznamu lodí, které měly připlout další den. I když měl křižník již dávno kotvit v přístavu na Leyte, vůbec nikomu nechyběl, nikdo se po něm nesháněl. Nad hlavami trosečníků přelétávala letadla, ovšem ve velkých výškách. Teprve 2. srpna trosečníky zcela náhodně objevil velitel bombardéru Wilbur C. Gwinn. Po půlnoci z 2. na 3. srpna zachránili první trosečníky. 

Zachránění trosečníci z křižníku Indianapolis v srpnu 1945
Zachránění trosečníci z křižníku Indianapolis v srpnu 1945

Okamžitě začalo vyšetřování všech souvislostí. Vojenskému námořnictvu bylo brzy jasné, že vinu nese velitelství námořní oblasti Tichomoří. To ovšem námořnictvo nemohlo přiznat, natož vzápětí po vítězství ve válce. Někdo musel být obětován a za oběť si vybrali kapitána lodi Indianapolis Charlese McVaye. 

Kapitán Indianapolisu McVay byl později souzen za ztrátu lodi, jelikož oproti rozkazu s lodí plul přímo a nekřižoval. Během procesu však velitel I-58, kapitán Hašimoto, vypověděl, že křižování by jeho útoku nijak nezabránilo. Aby učinil soud zadost svému svědomí, udělil kapitánovi vzápětí milost, ale na moře už se McVay nevrátil. Do výslužby odešel v roce 1949 v hodnosti kontraadmirála, ale dál dostával dopisy, které mu vyčítaly, že zavinil smrt 880 mužů. McVay ale přesto rozsudek nesl těžce a v roce 1968 spáchal sebevraždu.

Kapitána očistil až jedenáctiletý školák 

Teprve v roce 1996 přichází na scénu jedenáctiletý žák z Pensacoly, Hunter Scott, aby očistil jméno kapitána McVaye. Scotta zaujala scéna z hororu Čelisti, ve které jedna z postav vzpomíná na utrpení trosečníků z Indianapolisu. Když se dozvěděl, že příběh vlajkové lodi amerického loďstva není smyšlený, rozhodl se o něm napsat školní práci a kontaktoval několik přeživších trosečníků, kteří mu vyprávěli i o kapitánu McVayovi. I přes odpor ministerstva námořnictva se celá věc dostala do Kongresu, kde promluvil i tehdy třináctiletý Scott. Americké námořnictvo nakonec muselo kapitulovat; 30. října 2000 podepsal americký prezident zákon, jímž orgány zákonodárné a výkonné moci vyjádřily svůj názor: kapitán Charles Butler McVay III. není odpovědný za katastrofu, která vedla k jeho postavení před válečný soud, k jeho odsouzení, ponížení a ukončení jeho slibné kariéry důstojníka válečného námořnictva.