Rusko-gruzínská válka znamenala pro Moskvu politickou prohru

Moskva/Tbilisi – Vojenské vítězství, politická prohra, bezvýznamná epizoda. I taková hodnocení provázejí rusko-gruzínskou „šestidenní válku“ o separatistické regiony Jižní Osetie a Abcházie. Vojenským konfliktem, který vypukl mezi Ruskem a Gruzií 7. srpna 2008, každopádně vyvrcholilo dlouhodobé napětí. Během šesti dnů intenzivních bojů přišlo o život na 500 lidí, válečné události vedly k vyhnání desetitisíců uprchlíků a Rusko poté uznalo separatistické republiky Jižní Osetii a Abcházii. Kritické vztahy mezi Moskvou a Tbilisi se dodnes prakticky nijak nezlepšily.

Přestřelky u hranic Gruzie se separatistickou republikou Jižní Osetie se stupňovaly už od začátku srpna. V noci ze 7. na 8. zaútočila gruzínská armáda na jihoosetínskou metropoli Cchinvali, použila přitom dělostřelectvo i raketomety. Během několika hodin odpověděly ruské jednotky, gruzínskou armádu ihned zatlačily až 80 kilometrů do vnitrozemí. Pět dnů od invaze nařídil ruský prezident Dmitrij Medvěděv bojové akce ukončit. Do původních pozic se ale ruské jednotky vrátily až v říjnu.

„Rusko dokázalo ochránit malé národy Abcházie a Jižní Osetie. Hospodářský vzestup a politická konsolidace umožnily Rusku, aby opět jednalo jako velmoc,“ tvrdí vojenský expert Anatolij Cyganok. Přestože vojáci své gruzínské protivníky vojensky předčili, válka generálům předvedla technickou omezenost ruské armády.

Ruský voják podle komentátorů dokázal zvítězit spíše navzdory než díky okolnostem, které nutily armádní velitele půjčovat si mobily od novinářů, aby mohli předat rozkazy. Údery mnohdy mířily do prázdna, protože Rusové na rozdíl od Gruzínců neměli bezpilotní průzkumné letouny. Po konfliktu následovaly změny, které by armádě měly dodat bojeschopnost. Podle analytika Alexandra Golce je však vojsko stále na půli cesty od sovětského uspořádání a myšlení k moderní armádě.

Po válce do Gruzie přišly tisíce uprchlíků

Dmitrij Medvěděv, ruský prezident

Není to v žádném případě vina Ruska, odpovědnost plně leží na gruzínském vedení a prezidentu Saakašvilim. Vztahy s Gruzií nemohou být obnoveny, dokud budou tito lidé u moci.

Na 26 tisíc Gruzínců muselo z okupovaných území uprchnout, vláda pro ně postavila provizorní vesnice, jejich začlenění do společnosti ale stále vázne. Podle neziskových organizací uprchlíci potřebují více než střechu nad hlavou a vláda by jim měla zajistit například pracovní místa či přístup ke zdravotní péči. Momentálně situaci v zemi monitoruje pozorovatelská mise Evropské unie, na území separatistických republik ale nemá přístup. Prakticky uzavřené zůstávají pro obyvatele Gruzie také hranice s Ruskem.

Politická prohra Ruska

Moskva obhajovala vojenské akce nutností ochránit obyvatele Jižní Osetie, kteří z drtivé většiny vlastní ruské pasy. Koncem srpna udělalo Rusko za válkou pomyslnou tečku – Jižní Osetii a Abcházii uznalo jako nezávislý stát. Analytici ovšem prohlašují, že politicky Rusové prohráli. Svět se jim nepodařilo přesvědčit o své pravdě - že boj rozpoutal gruzínský prezident Michail Saakašvili vpádem do Jižní Osetie a že ruský zásah měl jen donutit Tbilisi k míru. Bez spojenců se ocitli dokonce i v postsovětském prostoru. V uznání nových států nenásledoval Moskvu ani Minsk.