První „kosmický vůz“ byl ruský Lunochod 1

Moskva - Výstup Američanů na povrch Měsíce v roce 1969 představoval pro tehdejší Sovětský svaz citelnou ránu v mnohaletém boji o prvenství při dobývání vesmíru. Pomyslný souboj však Moskva nevzdala. Důkazem bylo automatické vozidlo zvané Lunochod 1, které se poprvé v historii kosmonautiky rozjelo po měsíčním povrchu 17. listopadu 1970. V říjnu následujícího roku sice vědcům ruský Lunochod zmizel, v dubnu 2010 se ho ale americkým vědcům podařilo lokalizovat, když se od něj odrazily laserové paprsky vyslané z observatoře v Novém Mexiku.

Dálkově ovládaný samohybný přístroj dopravila na povrch Měsíce během sedmi dnů letu automatická meziplanetární sonda Luna 17. Lunochod 1, který vážil více než tři čtvrtě tuny a na délku měřil přes dva metry, zahájil měsíční vědeckou misi krátce po vysazení.

Do 4. října 1971, kdy přístroj přestal reagovat na povely ze Země, a byl proto oficiálně prohlášen „za mrtvého“, urazil 10 540 metrů, pořídil více než 20 tisíc fotografií a 200 panoramatických snímků Měsíce a provedl na 25 chemických analýz povrchu tohoto vesmírného tělesa.

Luna 17 odstartovala za pomoci nosné protonové rakety z kosmodromu Bajkonur po poledni 10. listopadu 1971 a o pět dní později se sonda s Lunochodem dostala na oběžnou dráhu Měsíce. Po přistání v oblasti nazvané Moře dešťů pak sonda vysunula dvě protilehlé rampy, aby měl Lunochod více možností, jak sondu opustit v případě možných překážek na jedné straně.

Základem Lunochodu, který připomínal „papiňák na osmi kolech“, byl hermetický uzavřený trup vyhřívaný rozpadem radioaktivního izotopu ve speciálním generátoru. Prostřednictvím vypouklého horního odklopného panelu se slunečními bateriemi pak vozítko dobíjelo energii potřebnou k dalšímu pohybu.

Na konci každého lunárního dne, jenž se rovná zhruba 28 pozemským, byl přístroj zaparkován tak, aby mohl následující den získat slunečního záření co nejvíce. V noci se ale víko zaklaplo, aby chránilo citlivé aparatury před okolním mrazem.

Komunikaci se zemí vozidlu zajišťovaly speciální antény, Lunochod měl také „kamerové oči“, které navigátorům na Zemi pomáhaly v jeho dálkovém řízení. Přístroj měla v každém okamžiku na starost posádka skládající se z velitele, řidiče, navigátora, radisty a inženýra.

Nápad vyslat do vesmíru „kosmický vůz“

Lunochod se pohyboval po osmi kolech z lehkého kovu, z nichž každé mělo svůj elektrický motor. Vlastní pohyb vozidla byl dopředu pečlivě plánován, posádka kontrolovala vhodnost terénu a předpokládanou vzdálenost vzhledem k nutnosti udržet spojení.

S nápadem vyslat do vesmíru „kosmický vůz“ přišel už v 50. letech minulého století ruský technik Chlebcevič, který si představoval, že po Měsíci budou jezdit dálkově ovládaná pásová vozítka. Vývoj Lunochodu ale začal až daleko později a jeho výsledná podoba se s návrhy z 50. let v ničem neshodovala. Předchůdce Lunochodu 1 byl vypuštěn už v únoru 1969, nosná raketa ale nevydržela a první Lunochod (zvaný 1A) byl během několika sekund ztracen.

Automaty ve srovnání s lidskou posádkou

Měsíční výpravy Lunochodu 1 a po něm i Lunochodu 2 o tři roky později byly ve své době podle odborníků vědeckým i technickým úspěchem. Řada zkušeností z těchto misí byla využita při konstrukci dalších kosmických vozítek. Na druhou stranu se ale ukázalo, že „automaty“ ve srovnání s lidskou posádkou v současnosti lépe a levněji vesmír prozkoumat nedokážou.

Téměř čtyři desetiletí se vědci neúspěšně pokoušeli „zatoulaný“ Lunochod 1 na Měsíci vystopovat, a to pomocí zachycení signálu z takzvaného laserového odrážeče, kterým byl přístroj na svou měsíční pouť vybaven. Úspěchu se nakonec dočkal tým z Kalifornské univerzity v San Diegu v dubnu 2010, když zachytil odpověď na laserový svazek vyslaný z observatoře v Novém Mexiku.

Lunochod 1 má stále mnoho co říci

Americkým fyzikům v čele s Tomem Murphym se poté podařilo určit pozici Lunochodu 1 s přesností na deset metrů. Zachycený signál byl podle Murphyho překvapivě silný. „Lunochod 1 nám má i po 40 letech stále mnoho co říci,“ komentoval událost Murphy. Nalezený přístroj prý vědcům může nyní pomoci zjistit další informace o velikosti a poloze měsíčního jádra.