Za vším hledej ženu, i za poslední vůlí Alfreda Nobela

Paříž - Nobelova cena je neprestižnějším oceněním a mnozí vědci, umělci či státníci o ní celý život jen sní. Finanční odměna, která s oceněním souvisí, je neodmyslitelně spojena s vědcem a průmyslníkem Alfredem Nobelem, který ve své závěti 27. listopadu 1895 rozhodl, že jeho majetek bude vložen do fondu, z něhož bude každoročně udělována cena za významné vědecké objevy, literární tvorbu a zásluhy o mír ve světě. Vynálezce dynamitu obdařil fond, který spravuje Švédská akademie věd, částkou 32 milionů švédských korun. 

Ceny jsou lidem, jejichž činnost přinesla v předcházejícím roce lidstvu největší prospěch, vypláceny z úroků, které činí asi 160 000 švédských korun. Trnem v oku byla Nobelova poslední vůle jeho příbuzným, neboť z vědcova jmění dostali jen směšné částky, a proto se snažili testament zpochybnit. Zajímavostí na celé věci je i to, že k myšlence založit dobročinný fond ho pravděpodobně inspirovala půvabná Češka Bertha Kinská.

Nobel nevynalézal dynamit pro zbrojní účely, ale proto, aby omezil nebezpečnou výbušnost nitroglycerinu, která mu zabila bratra – umřel při explozi v rodinné továrně ve švédském Heleborgu. Pro Alfreda se bratrova smrt stala impulzem k tomu, aby nitroglycerin „zkrotil“. A tak vzniká dynamit, třaskavina na bázi nitroglycerinu, se kterou však lze poměrně bezpečně manipulovat. Budoucnost využití dynamitu viděl Nobel především na stavbách a při práci v dolech. Nicméně jeho vynález se k Nobelovu zděšení stal žádaným zbožím pro zbrojní průmysl. Ze švédského chemika tak náhle byl úspěšný podnikatel.

Za vším hledej ženu…

V roce 1876 mu v Paříži zkřížila cestu krásná žena – Bertha Kinská, která pocházela ze starého českého šlechtického rodu. Přestože milionáře Nobela okouzlila a ani on jí nebyl lhostejný, nakonec odešla za mužem svého srdce. Přátelství s Nobelem ale udržovala až do konce života. Sama se postupem času stala pacifistkou - obětavě se angažovala ve vojenských lazaretech a začala také psát knihy s protiválečnou tematikou.

Naposledy se Bertha osobně setkala s Nobelem v létě roku 1892 ve švýcarském Curychu. Velmi zaníceně mu vyprávěla o svých protiválečných aktivitách a o potřebě míru na Zemi. Přestože se mohlo zdát, že ji Nobel příliš nenaslouchá, ještě téhož roku po Vánocích se Nobel své dávné lásce svěřil s nápadem na založení prospěšného nadačního fondu. Pak v listopadu 1896, krátce před smrtí, jí Nobel napsal: „Jsem potěšen, že mohu vidět, jak mírové hnutí nabývá na síle.“

Poslední vůle Alfreda Nobela

„S celým mým zbylým realizovatelným majetkem bude naloženo takto: Kapitál vložený vykonavatelem mé závěti do bezpečných cenných papírů dá základ fondu, z jehož úroků budou každoročně odměňováni ti, kteří v uplynulém roce prokázali lidstvu největší užitek. Úroky ať jsou rozdělovány na pět stejných částí, z nichž jedna připadne tomu, kdo udělal nejdůležitější vynález nebo objev v oblasti fyziky; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější chemický objev nebo zdokonalení; jedna část tomu, kdo udělal nejdůležitější objev v oblasti fyziologie nebo medicíny; jedna část tomu, kdo vytvořil v literatuře vynikající dílo s ušlechtilou myšlenkou; a jedna část tomu, kdo učinil nejvíce pro sbratření národů a zrušení či zmenšení armád nebo se zasloužil o uspořádání a podporu mírových kongresů. Ceny za fyziku a chemii budou udíleny Švédskou akademií věd, ceny za fyziologické nebo lékařské práce Karolinským institutem ve Stockholmu, za literaturu Akademií ve Stockholmu a ceny předním obhájcům míru pětičlenným výborem, který zvolí norský parlament. Je mou výslovnou vůlí, aby při udílení cen nebyl brán žádný zřetel na národnost a cenu obdržel ten nejzasloužilejší, nehledě na to, zda je Skandinávec, nebo ne.“

0

V Paříži 27. listopadu 1895

Alfred Bernard Nobel


Závěť byla sice otevřena již v lednu 1897, vyřízení pozůstalosti se však protáhlo až do roku 1900. Protože při sepisování poslední vůle chyběl advokát, měl dokument mnohé formální nedostatky. Někteří zákonní dědicové toho využili ke zpochybnění platnosti neobvyklého testamentu.

Největší zásluhu na tom, že byla závěť prosazena jak na oficiálních místech, tak mezi znesvářenými dědici měl Nobelův synovec Emanuel, reprezentující koncem 19. století ruskou větev rodiny Nobelů, a jeden ze dvou vykonavatelů závěti, mladý Nobelův asistent Ragnar Sohlman.

Založení Nobelovy nadace a předpisy pro instituce oprávněné udělovat ceny schválil švédský král ve Státní radě 29. června 1900. Obdobná norská ustanovení jsou datována 10. dubna 1905. Politická unie mezí Švédskem a Norskem byla sice roku 1905 zrušena, ve skutečnosti však žije i dnes v Nobelově nadaci, která je spojovacím článkem obou suverénních států.