Jasy (Rumunsko) – Ve městě Jasy na severovýchodě Rumunska se udál jeden z nejhorších protižidovských pogromů v historii. Rumunští policisté, četníci a vojáci zde zabili více než třináct tisíc místních Židů. Pogrom se odehrál ještě před rozhodnutím německých nacistů o provedení „konečného řešení židovské otázky“, na svědomí jej měl režim rumunského proněmeckého diktátora Iona Antonesca. Ve stejné době upálili němečtí vojáci bialystocké Židy v tamní Velké synagoze, na jejímž místě dnes stojí pouze pomník připomínající tehdejší události.
Tisíce rumunských a polských Židů zemřelo rukou nacistů
Jen několika desítkám lidí se podařilo smrti uniknout
Přes dva tisíce židovských obyvatel polského Bialystoku muselo opustit své domovy, aby je Němci následně nahnali do budovy, kterou podpálili. Smrti unikly zhruba tři desítky osob, jimž se podařilo zachránit útěkem bočním vchodem, který jim otevřel jeden z polských dozorců. Naproti tomu v Rumunsku vládl od roku 1940 proněmecký generál Antonescu, jehož režim byl výrazně antisemitský. Navíc se rumunské vojenské síly připojily o rok později k Německu při přepadu Sovětského svazu, zejména kvůli opětnému získání Besarábie. Němečtí nacisté začali s židovským holocaustem až po 31. červenci 1941, kdy byl „konečným řešením židovské otázky“ pověřen Reinhard Heydrich.
Rozkaz k pogromu vydal diktátor Antonescu, když pověřil velitele posádky v Jasech plukovníka Constantina Lupua „vyčištěním města od židovské populace“. Podle spekulací za tím měla být údajná podpora místních Židů sovětským vojákům, kteří měli přistávat v padácích za městem, což ale nebylo nikdy potvrzeno. Náznaky blížící se katastrofy pro židovské obyvatelstvo byly ale ve městě znát již dříve. Křesťanské domy byly označeny křížem a Židé museli hloubit hluboké jámy na židovském hřbitově.
„Zabíjelo se hlava nehlava,“ tak nazval hrůzy spisovatel Eugen Luca
Židovské obyvatelstvo města bylo obviněno ze sabotáže, čímž vypukl v Jasech pogrom. „Zabili děti, zabili mladé, zabili staré, zabili ženy. Zabíjeli hlava nehlava, chladnokrevně nebo zuřivě. Všichni však byli zabiti, aniž se čím provinili. Byli zabiti, protože byli Židé,“ popsal zejména noc na 29. června v knize Pogrom spisovatel Eugen Luca, který běsnění tehdy se štěstím unikl. Na pogromu se podíleli zejména rumunští policisté, četníci a vojáci, do plenění židovských domů se ale zapojili i místní lidé. Ve městě bylo zabito na osm tisíc Židů, další tisíce byly postříleny nebo donuceny nasednout do „vlaků smrti“, které jezdily osm dní sem a tam po zemi.
Brutalitě se postavil málokdo, jednou z výjimek byla Viorica Agariciová, která v uniformě Červeného kříže pomohla ve městě Roman lidem z jednoho vlaku smrti. „Na její příkaz otevřeli železniční vozy, ve kterých umírali lidé. Nařídila, aby vynesli mrtvá těla a vagony umyli vodou z hadice, vyčistili od výkalů, krve a zvratků,“ napsal Luca. Židé se umyli, dostali napít a najíst. Jednání Agariciové, která byla později prohlášena v Izraeli za Spravedlivou mezi národy, ale ostře odmítli místní Rumuni a Agariciová se musela odstěhovat z města pryč.
Po válce v roce 1946 stanulo před lidovým soudem 57 lidí obviněných z pogromu. Proti nim svědčilo na 160 přeživších.