První záznam obrazu na kazetu zařídila firma Ampex

Redwood City (USA) – Ozvučené pohyblivé obrázky se staly novou a populární formou zábavy. A tak když začalo kino v každém větším státě nabízet filmový týdeník nebo snímky české i zahraniční produkce, byla to pro lidi naprostá senzace. Před druhou světovou válkou do toho ještě přišlo pravidelné televizní vysílání a z televize se stala stoupající hvězda hromadné zábavy. Každým rokem si ukrajovala větší a větší kus z mediálního koláče, stala se novým centrem domácnosti.

Zprvu se divák nemohl rozhodovat, na co se bude dívat

Něco televizi ale pořád ještě chybělo – centralita. Divák si nemohl libovolně vybírat, na co se bude dívat. Byl vlastně napojen na ústředí, které rozhodovalo, který pořad se mu bude líbit a kdy se na něj má podívat. Moderní domácnosti si sice mohly už v padesátých letech přehrávat LP desky dle vlastního výběru, nemohly ale ovlivnit to, na co se budou dívat v televizi.

Nejen domácnosti, ale především různé společnosti toužily po nahrávání pořadů na snáze použitelný formát, než je filmový pás. Proto se právě televizní stanice staly prvními zákazníky nahrávacích médií. Nahrávaly na magnetické pásky, tehdy ještě neuzavřené do kazet. Úplně první kazety představila firma Ampex. Její první přístroj, Ampex VRX-1000, přišel na trh v roce 1956. Páska byla široká přes pět centimetrů a stála 50 tisíc dolarů. Takovou cenu si mohly dovolit jen velké mediální firmy. Proto společnost Sony po chvíli přišla se svým přístrojem PV-100, a zkoušela tak oslovit i třeba vzdělávací instituce nebo letiště. Teprve model CV-2000 byl zamýšlen pro domácí využití.

Jednotlivé firmy bojovaly o přízeň zákazníků

V následujících letech se začaly velké firmy přetahovat o zákazníky a vyvíjely vlastní formáty videokazet. Sony se nejprve soustředilo na svůj slavný formát Super 8 pracující na fotochemické bázi. O několik let později začala firma spolupracovat s dalšími výrobci se standardem U-matic, který svým snadným ovládáním vytlačil ostatní videonahrávače své doby z trhu. Holandský výrobce Philips zase vyvinul formát N1500 (znám i pod zavádějícím názvem VCR) a ten podporovali i Loewe a Grundig.

Teprve v sedmdesátých letech se strhla ta pravá válka formátů. Evropa i Japonsko to v této oblasti dotáhly na americkou úroveň. Už tenkrát se video neobešlo bez časovače. O přízeň veřejnosti se ucházely kazety Betamax od firmy Sony a kazety VHS od firmy JVC. Sony, ve snaze vyrovnat se těmto dvěma hodinám, zpomalila rychlost navíjení kazety na polovinu.

Dnes už je VHS v pozadí, vládne DVD

To ale zopakovala i JVC, čímž se VHS dostalo na čtyři hodiny nahrávání. A zase, když se firmě Sony povedlo díky ztenčení pásky a dalším úpravám prodloužit délku záznamu na pět hodin, JVC se podobnými kroky dostalo za hranici hodin šesti. K přístrojům Sony bylo možné dokoupit jakýsi měnič kazet, VHS zase nakonec umělo zaznamenat až 9 hodin záznamu. Do hry se sice ještě pokusil vstoupit Philips se svým V2000 formátem, ovšem neúspěšně. Zato obě japonské korporace spolu několik let soupeřily a nebylo jasné, který z formátů nakonec ovládne trh. VHS je sice ještě standardem, ale postupně ustupuje DVD.