Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš

Peking – Vláda v jihočínské provincii Kanton se rozhodla šířit štěstí a naordinovat ho i svým občanům. V rámci kampaně Šťastný Kanton se chce zaměřit na blaho lidí a místo zvyšování hrubého domácího produktu chce zvyšovat hrubé domácí štěstí obyvatel. Za šťastnější Čínu se přimlouval v březnu i premiér Wen Ťia-pao. První výsledky kampaně ale jsou přinejmenším rozpačité.

V rádiu Kuang-čou zahajují vysílání písní Šťastný Kanton, kterou si objednala místní vláda. Dělat lidi šťastnějšími je jistě ušlechtilým záměrem, od propagandistických písní je ale k činům daleko. Kantonská vláda zatím nepřišla s jediným konkrétním nápadem, jak svého cíle dosáhnout. Hovoří se o zlepšení zdravotní péče, školství nebo důchodového zabezpečení, zatím ale zůstává jen u slibů. O lidských právech, která jsou jednou z podmínek šťastného života, se vláda nezmiňuje vůbec.

Píseň „Šťastný Kanton“:

Teplý vítr vane všemi domácnostmi,
Štěstí je nejdůležitější věcí ze všech.
Můžete jej spatřit, můžete se jej dotknout.
V Kantonu jsou všude nové věci,
Všichni se dělí o úspěchy reforem,
Lidé se usmívají a jsou šťastní.

Lidé v Kantonu ale spokojeni nejsou. Příčiny této skutečnosti zkoumá publicista Jacky Lin pro svou novou knihu o vývoji v hlavním městě provincie. Měsíce prochází Kuang-čou křížem krážem a hovoří s lidmi. Tvrdí, že kampaň Šťastný Kanton se míjí účinkem. Vláda stejně jako doposud sází totiž hlavně na rychlý růst města. „Vláda se nezajímá o potřeby lidí. Myslí si, že široké ulice a vysoké domy udělají někoho šťastným,“ říká. Město trápí také dopravní zácpy, protože tu neustále přibývá aut. Rostou ceny benzínu, potravin a jiného zboží, zatímco platy obyčejných lidí zůstávají stejné. Lin postrádá také svobodu slova a názoru a reformu školského systému.

V Kuang-čou se staví bez přestání, ale ceny bytů jsou pro normální lidi nezaplatitelné. Stovky mrakodrapů a nákupních středisek naprosto změnily ráz města. Rodáci z Kuang-čou si stěžují, že přišli o svůj tradiční způsob života, že město již nepoznávají a že ztratili kantonskou identitu. Chybí jim dřívější lidskost a dobrota; lidé už spolu podle nich vůbec nekomunikují a mají zájem jen o materiální věci, což pro štěstí nestačí.

Stranický funkcionář Lu Ta-siang, jeden z organizátorů kampaně za šťastný Kanton, je plný optimismu. Tvrdí, že úřady znají přání zdejších lidí a strana nepřestává usilovat o zlepšení životní úrovně. „Chceme se soustředit na hrubý národní produkt, ale také na jiné aspekty: na materiální a duchovní potřeby, životní prostředí, sociální zázemí, sociální péči, efektivitu vlády, spravedlnost a státoprávnost. Nevíme ale, kdy bude tento proces ukončen a všechny problémy vyřešeny,“ vysvětluje.

Venkované odcházejí za prací do měst

Hodinu letadlem na západ od prosperujícího Kuang-čou vydělávají zemědělci v přepočtu 400 korun měsíčně. Nic se tady podle rolníků od osmdesátých let minulého století nezměnilo. Stamiliony venkovanů žijí v Číně v podobné situaci. Tvrdí, že z obrovského ekonomického růstu země nemají vůbec nic a jejich frustrace roste. Miliony chudých rolníků odcházejí ročně za prací do průmyslových oblastí země. V Kantonu jsou tisíce továren, které zaměstnávají miliony sezonních dělníků z celé země. Průměrné platy se v přepočtu pohybují mezi pěti a šesti tisíci korunami měsíčně. V posledních pár letech mzdy rostly a zlepšují se i pracovní podmínky. V mnoha továrnách ale situace stále připomíná pracovní tábory: dělníci pracují až patnáct hodin denně a mají jeden den volna měsíčně. O pokoje na ubytovnách se nezřídka dělí i 12 lidí.

Dříve byla vláda chudá, ale teď má spoustu peněz, a tedy i možnost mnoho změnit. S více než třemi triliony dolarů v hotovostních rezervách je čínská vláda nejbohatší na světě. Mnoho sociálních problémů by mohla začít okamžitě řešit. V Kantonu ale zatím jediným jejím činem zůstává propagandistická písnička, říká zpravodaj ČT Tomáš Etzler.