Antarktida - ledové území sloužící vědě

Antarktida - Všudypřítomný led v Antarktidě ukrývá přes 70 procent světových zásob sladké vody a rovněž nezanedbatelné zásoby zemního plynu a ropy. Není proto divu, že si na území Antarktidy od jejího objevení v 19. století dělala nároky řada států. Mezinárodní rivalitu spojenou s tímto neobydleným kontinentem ukončila až dohoda z prosince 1959, která z Antarktidy učinila mezinárodně spravovanou neutrální zónu. Smlouva má však delší historii. Iniciativou pro její uzavření byl tzv. geofyzikální rok, což byl rok 1957 a 1958. Ten znamenal nával vědců do Antarktidy, nastala doslova exploze vědeckých činností, stavěly se nové stanice a bylo jasné, že situaci bude třeba nějak koordinovat. Zájem na tom měly zejména Spojené státy a Sovětský svaz. Antarktida byla totiž rozdělena na sektory, na tzv. nárokovaná území některých států, a obě velmoci u tohoto rozdělení chyběly. Touto smlouvou měla být nároková území eliminována, nakonec však smlouva předešlé nároky jednotlivých států nezrušila, jen je zmrazila.

Prvními lidmi, kteří kontinent věčného ledu spatřili, byli údajně v roce 1820 členové ruské expedice vedené Fadějem Bellinsgauzenem. Po dobytí geografického jižního pólu norským badatelem Roaldem Amundsenem v prosinci 1911 nastalo období systematického mapování pobřeží a vnitrozemí Antarktidy. Slibné výsledky pátrání po nerostných zdrojích a výnosný lov velryb se staly lákadlem pro řadu států, které postupně vznášely i územní nároky na části pevniny. Po druhé světové válce se situace ještě více zdramatizovala. 

Vzrůstající napětí vyřešila až Smlouva o Antarktidě podepsaná 1. prosince 1959 ve Washingtonu zástupci zemí, které v Antarktidě udržovaly alespoň jednu celoročně obývanou stanici (Argentina, Austrálie, Belgie, Chile, Francie, Japonsko, JAR, Norsko, Nový Zéland, SSSR, USA a Velká Británie). V platnost smlouva vstoupila 23. června 1961, o rok později k ní přistoupilo Československo. V současnosti smlouvu respektuje 48 zemí, 28 z nich má status plnoprávného člena s právem rozhodovat v poradním shromáždění členských států, pod jehož mezinárodní správu Antarktida na základě washingtonské smlouvy spadá. ČR, která od roku 2006 provozuje Mendelovu polární stanici na ostrově Jamese Rosse, má postavení neplnoprávného člena. 

/*json*/{"map":{"lat":-27.683528083788,"lng":44.296875,"zoom":1,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":[],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/


Smlouva stanovila, že Antarktida (rozloha přibližně 14 milionů kilometrů čtverečních) smí být využívána výlučně k mírovým účelům a jako taková byla prohlášena za neutrální a demilitarizované pásmo, kde je jakákoliv vojenská činnost zakázána. Dohoda dále posvětila vědecké zkoumání kontinentu, které, pokud možno, mělo být spojeno s mezinárodní výměnou informací a vědeckého personálu. Územní nároky států nebyly zrušeny, ale pouze zmraženy. 

Země skrývá zásoby nerostného bohatství - kdo je získá?

Těžbu nerostného bohatství v Antarktidě washingtonská smlouva nepředpokládá vzhledem k mimořádně extrémním klimatickým podmínkám. V létě (leden) zdejší teplota nepřesahuje minus deset stupňů Celsia a v zimě (červenec) rtuť teploměru běžně klesá pod minus 60 stupňů Celsia. Přesto začátkem 80. let požadovaly země třetího světa, aby se Antarktida stala společným vlastnictvím lidstva a aby zisky z možné těžby nerostného bohatství připadly hlavně chudým zemím. 

Až do roku 2048 zakazuje těžbu nerostů k nevědeckým účelům v Antarktidě Protokol komplexní ochrany životního prostředí Antarktidy, který byl přijat signatáři washingtonské smlouvy 3. října 1991 ve španělském San Lorenzu del Escorial u Madridu. Dokument, který začal platit v lednu 1998, zavedl také přísné režimy pro ochranu antarktické přírody a pro nakládání s odpadky a omezil znepokojivě narůstající cestovní ruch.