Vídeň – Jeden z vězňů v Treblince Richard Glazar ho popsal jako neosobního vraha. Nemusel totiž zabíjet on sám, měl na to systém, jemuž velel. Řeč je o válečném zločinci a veliteli nacistických vyhlazovacích táborů v Sobiboru a Treblince Franzi Stanglovi. Pocházel z Rakouska, kde se stal mistrem v textilce a poté policistou. Nacisté si ho vyhlédli v roce 1940 nejprve pro program eutanazie. Pro svůj bílý oblek, v němž chodil, si vysloužil od vězňů přezdívku Bílá smrt. Po válce se mu podařilo uprchnout a v prosinci 1970 byl soudem uznán vinným za zabití nejméně 900 tisíc mužů, žen a dětí během působení ve funkci velitele tábora v Treblince a odsouzen na doživotí.
Stangl má na svědomí 900 tisíc lidských životů
Od textilního mistra k nacistickému veliteli
Stangl se narodil v roce 1908 v hornorakouském Altmünsteru v chudé rodině. Po základní škole odešel do místní textilky, kde se za tři roky vyučil řemeslu a záhy se stal nejmladším textilním mistrem v Rakousku. V roce 1931 odešel k rakouské federální policii a nejspíš se stal členem ilegální rakouské nacistické strany, ačkoliv on sám to po válce popřel.
Po anšlusu Rakouska přečkal Stangl kvůli známostem čistku v policejním sboru a zřekl se oficiálně katolické víry. Již jako člen gestapa byl poté přeložen do Berlína a jmenován zvláštním policejním komisařem Všeobecné nadace pro ústavní péči, což bylo organizační centrum řízené eutanazie. Další Stanglovou štací byl ústav eutanazie v rakouském Hartheimu poblíž Lince. Sem se sváželi mentálně a fyzicky postižení lidé, aby v uzavřených, speciálně upravených místnostech našli smrt pomocí vháněného plynu. Poté byl poslán do ústavu v Bernburgu u Hannoveru.
Kam Stangl přišel, všude prokazoval organizační a velitelské schopnosti, proto byl v dubnu 1942 poslán do polského Sobiboru, aby zde urychlil stavební práce na nacistickém vyhlazovacím táboře. O několik měsíců později se stal velitelem táboru Treblinka severovýchodně od Varšavy. Tamní vyhlazovací tábor se pod vedením jeho předchůdce potýkal s velkými problémy. Zařízení nezvládalo přísun nových transportů, všude se kupily mrtvoly. Pod jeho velením prošlo plynovými komorami obou táborů zhruba milion lidí.
Po zatčení se mu podařilo utéct s pasem Červeného kříže
V roce 1945 jej zatkli Američané v Rakousku, kteří si ale mysleli, že dostali důstojníka zodpovědného pouze za protipartyzánskou činnost na Balkáně. Teprve později vyšlo najevo, že šlo o muže, který pracoval i na programu eutanazie a velel vyhlazovacím táborům. Stanglovi se ale za pomoci vatikánského biskupa rakouského původu Aloise Hudala podařilo zmizet s pasem Červeného kříže do Sýrie, kde se v Damašku setkal s manželkou i třemi dcerami. V roce 1951 emigroval do Brazílie.
Na stopě mu ale tehdy už byl Simon Wiesenthal, který již v roce 1948 dostal seznam vyznamenání vysoce postavených důstojníků SS. Na tom bylo tužkou u některých jmen, včetně Stanglova, poznamenáno „za psychickou újmu“. Wiesenthal věděl, že je to termín vyzdvihující zásluhy v masovém vyvražďování. V roce 1964 kontaktoval Wiesenthala bývalý důstojník gestapa a za peníze mu nabídl informace o Stanglovi. Ty se ukázaly jako správné. Rakousko na něj vydalo zatykač a tehdy osmapadesátiletý Stangl byl v Brazílii v únoru 1967 zatčen.
Soud s ním začal v březnu 1970 v Düsseldorfu, kde byl také odsouzen na doživotí za zabití nejméně 900 tisíc mužů, žen a dětí během působení ve funkci velitele tábora v Treblince. Zemřel 28. června 1971 v düsseldorfském vězení na srdeční selhání.