Zlaté srdce sikhů

Praha/Amritsar – Před prvním odjezdem do netušených exotických lokalit severní Indie potenciálnímu cestovateli příliš opodstatněných představ o tomto kraji, jeho kultuře, lidech a možnostech hlavou nekoluje. Spíše se orientuje kusými, z kontextu vyšinutými útržky informací, které se k němu kdy dostaly. Tuší, kdo byli Ghándí či Nehrú, matně si představí imperiální historii země, nepatří-li ke kulinářským ignorantům, ví, co je kari. Na otázku po sikhismu zvolá: „Á, ti separatisté s dýkou u pasu, aby mohli člověka v každou chvíli rozpárat jedním šmahem od podbřišku po hrdlo…“ Vybavuje si jeden stereotyp o krvelačných atentátnících za druhým, a tak se v očekávání autentického prožitku takového prostředí mohou mísit obavy s napětím. Již cestou po Indii ale registruje muže s turbanem, mladíky s omotanou pokrývkou hlavy a od někoho se mezi řečí dozví, že jde o jeden ze sikhských tradičních znaků. Nijak nepřátelsky nepůsobí a stereotypy začínají dostávat povážlivé trhliny. Až přijde chvíle, kdy se ocitne v Amritsaru, centru indického svazového státu Pandžáb. Superioritu jedenapůlmilionovému Amritsaru vydobývá skutečnost, že v jeho nitru duní sláva Zlatého chrámu; do něho proudí znavení poutníci, aby vyšli duchovně okysličeni. Pro všechny sikhy na světě představuje Zlatý chrám srdce jejich kultury.

Už cestou z nádraží nadepsaného Amritsar vás jistě zaujme nebývalý nárůst Indů s hlavami zamotanými v turbanech. Zvídavější cestovatel se už dříve doptal, co že pruhy pestrobarevných látek kolem horního tělesného zakončení znamenají, a pokud otálel, pak tady mu nedá, aby otázku dříve či později nepoložil. „Tak poznáte sikha,“ bude znít odpověď. Když dorazíte doprostřed Jezera nektaru nesmrtelnosti (překlad názvu Amritsar) s „báglem na zádech“, třeba vás také osloví muž s turbanem, vzletným hlasem a po indicku lámanou angličtinou: „Vítejte drazí cestovatelé ve městě Zlatého chrámu, dorazíte k němu tudy (ukáže směr), mohu vám s něčím pomoci?“ Na otázku po vybraném hotelu se ani nenadechne a už vysvětluje kudy, kde zatočit a že je to dobrý hotel. Když domluví, poděkujete, on se uklání a velmi uctivě opakuje „vítejte v Amritsaru, ať se vám tu líbí…“

Cestou k stále očekávanější atrakci vás o správnosti zvolené cesty ujistí nejen ohchotné odpovědi dalších místních, ale i přibývající cenové nabídky pouličních prodavačů cetek, pohledů a šátků. Nejednou vás napadne, že kdyby některý podnikavý Evropan vynalezl pro své do Indie cestující krajany plácačku na pouliční prodejce, svůj první milion by musel vydělat velmi záhy a po něm ještě spoustu dalších. Proderete se zhoustnuvším davem až k první bráně do areálu (tzv. Gurudvara). Projdete okolo posedávajících vojáků indické armády do jakéhosi prvního nádvoří, tady spatříte ceduli upozoňující na povinnost uložit svou obuv v určené úschovně. Cedule upozorňuje, že při vstupu do areálu Zlatého chrámu nesmíte mít obuv ani u sebe (třeba v batohu), nesmíte mít na sobě či u sebe ponožky, žádnou hůl nebo deštník, stejně jako žádné tabákové výrobky a omamné látky. Instrukce ukládají povinnou pokrývku hlavy.

/*json*/{"map":{"lat":31.619711814507,"lng":74.877190589905,"zoom":17,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":[],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Vše musíte před vstupem uložit v úschovně, která připomíná nádražní podloubí s okénkem, vystojíte si tedy u jednoho frontu a uložíte si tu obuv i batožinu. Hlavu obvážete šátkem a zamíříte k bráně, kde postává dvojice členů chrámové stráže – pánové s dlouhým kopím na bambusové tyči jsou oděni v dlouhé fialové kabátce, pohledem zpod oranžového turbanu přejedou do areálu vstupující postavu. „Musíte si zakrýt kolena,“ oznamuje jeden z nich nekompromisně náctileté dívce v sukni. Dívka hledí bezradně na délku sukně, pak na rodiče, pak na strážce, aby ze sebe nakonec vyblekotala, že nic delšího nemá. „Pak je mi líto,“ oznámí jí strážce klidným, ale rozhodným hlasem. Se všemi náležitostmi na sobě projdete kolem nich, vstoupíte do jakéhosi mini bazénku, kde je po kotníky vody, aby si poutník před vstupem omyl své bosé nohy, a projdete branou ke schodům. Sestoupáte do vnitřního nádvoří a pak to přijde. První pohled na Zlatý chrám… Ohromující podívaná.

Zlatý chrám v noci
Zdroj: Jan Lehečka
Autor: Jan Lehečka

Rozprostře se před vámi vnitřní nádvoří, v jehož zlatém řezu vyrůstá z vody (nádrži s vodou se říká Sarovar - má připomínat jezero) bělostná polovina chrámu, kterou dokonává její horní zlatá půlka. No, ona je ve skutečnosti pouze pozlacená, i tak na ní leží několik úctyhodných tun slunečního kovu. Do útrob chrámu přivádí poutníky jediná mostní cesta. Ta je většinu dne zaplněna čekajícími lidmi, ostatní chodí okolo vody nebo posedávají v blahodárném stínu. Chrám má bohatou historii, podstatné však je, že ukrývá jádro sikhské myšlenkologie – knihu svaté moudrosti, o níž mluví jako o Učiteli. Guru Granth Sahib, jak se knize říká, je sbírka učení všech sikhských duchovních vůdců v průběhu dějin a pokládá se za posledního, věčného guru (proto učitel). Úryvky z knihy zpívají po celý den do reproduktorů pověření chrámoví hodnostáři.

Pět symbolů sikha:

  • Nikdy nestříhané vlasy, u mužů také neholené vousy mají symbolizovat přirozenost
  • Hřeben představuje čistotnost
  • Ocelový náramek na zápěstí značí kruh bez konce a začátku, tedy symbolizuje vnitřní jednotu boha
  • Krátké kalhoty, které nedosahují kotníků, jsou symbol cudnosti. Sikhové je nosí i pod běžnými kalhotami
  • Dýka připomíná povinnost chránit slabé a bezbranné

Architektonicky patří Zlatý chrám k tomu silnějšímu, co v Indii potkáte. Síla skutečného zážitku tkví ale pro člověka, který se nechce považovat pouze za baumanovského postmoderního zevlouna, v nahlédnutí pod skořápku toho pozlátka. Skupinka „tvarohových obličejů“ uvnitř chrámu budí velkou pozornost. Indové se s vámi budou chtít fotit, budou se vyptávat, odkud jste, zda máte manželku/manžela, co děláte za práci, tohle a tamto a pak ještě tamto a tohle… Může se ale stát, že vás osloví jeden sikh. „Zas něco prodává nebo bude chtít určitě peníze,“ napadne vás zprvu. Hned v prvních větách ale odhalíte bravurní angličtinu a oduševnělý projev, to vás zarazí. Muž, říkejme mu Singh, (jde o součást celého jména sikhů) vám nejprve vysvětlí, že jejich víra jim velí vstřícnost vůči všem a především těm z daleka příchozím. „Pokud chcete, rád vám o naší kultuře něco povím, nejste-li ovšem unavení či hladoví,“ usměje se. Po několika vstřícných replikách už se dozvídáte, že součástí Gurudvary je také jídelna a nocleh pro příchozí. „Kdokoli přijde, bez ohledu na vyznání, barvu pleti, ekonomickou sílu, sociální původ, může se tu najíst, napít a přespat,“ říká Singh a jako správný Evropan přicházející ze společnosti typu „zavšeplať“, mu nevěříte, když dodává, že to vše je zdarma.

Čaj se Singhem
Zdroj: Jana Erbenová
Autor: Jana Erbenová

Procházíte se zabráni do dalšího hovoru, až vás z něj vytrhne řinčení prázdných plechových táců ušpiněných od jídla, které ze schodů proudící zástupy házejí na hromadu do obrovských kádí. Stranou schodů je další prostor, kde ve stejných kádích jsou plechové misky. „Máte chuť na čaj?“ – „Uvítali bychom šálek.“ –„Pojďte, to je také zdarma.“ Seriózní Ind u kádě do ní sáhne a podá vám misku, jdete dál a po chvíli ve frontě vám z obrovské varny natočí čaj a ukáží na vyhrazené místo k sezení. Popíjíte lahodný, teplý chai a Singh vykládá dál. „Uznáváme demokratické zřízení, ale tady vidíte socialismus v praxi,“ říká. Financování jde ze sbírek, servis obstarávají dobrovolníci. Pak nás zavede do místnosti, kde hřímá obrovská pec jako pekelný kotel. V obrovské kádi zadělají těsto, jedním koncem ho vpraví do ohňového monstra, zabafá to, zaburácí, zabouchá, občas vyšlehne škvírkou v příšeře plamínek a už se z druhé strany vezou na běžícím pásu pečené nekvašené placky (tzv. čapátí). Denně jich tu plamenná mašinerie upeče neskutečných 50 tisíc. Odcházíme ohromeni, ve vedlejší místnosti míchají v dalších kotlech omáčky, luštěniny, zeleninu. „Nají se tu denně kolem sta tisíc poutníků,“ prohodí ledabyle Singh. Vaše vytřeštěné oči ho rozesmějí.

Podle Singhova vyprávění klade sikhské vyznání důraz na vnitřní logiku, která sleduje ve své podstatě jednotu všeho. Také na boj proti sociální nerovnosti (sikhové jako první v indické historii odmítali kastovní systém) a na snahu přenést svou víru do praxe. Pohostinnost Zlatého chrámu a prý i každého sikhského chrámu ve světě mu dává za pravdu. Charita patří spolu s pamětlivostí Boha (bůh v sikhismu má mnoho jmen, uvažuje se o něm spíše jako o jednotném odosobněném principu všeho) a poctivou tvrdou prací k základním požadavkům na život sikha. Singh vypráví o dějinách, mýtech, o střetech s islámem v historii, zároveň o inspiraci islámem i buddhismem, o tom, že sikhové ve světě často patří k elitním tajným službám, že se nedělá rozdíl v postavení mužů a žen. Přestože racionální Evropan si v jeho vyprávění najde pár věcí, které mu příliš nesedí, jeho vyprávění strhne, takže pět hodin uplyne jako nic…. Když pak na dalších cestách potkáváte sikhy, většinou to sedí - patří ke vzdělanějším, jsou vstřícní a otevření, poctivější v přístupu k turistovi a možná oproti ostatním i trochu veselejší.

A tak cestovatel, který se setkal se sikhy, v budoucnu, když dojde na otázku sikhismu, už ani nepomyslí na separatisty s dýkou. Spíše ho možná napadne: „Á sikhové, ti mají zlaté srdce…“

Západ slunce nad Zlatým chrámem v Amritsaru
Zdroj: Jana Erbenová
Autor: Jana Erbenová