Bohatá krása chudé Neapole

Špinavé ulice, ve kterých si skútry jezdí, jako kdyby dopravní předpisy neexistovaly. Podivná individua potácející se ne zcela střízlivá po chodnících, kriminalita. To vše je Neapol – město na jihu Itálie, které si skoro nikdo nespojí se souslovím báječná letní dovolená. Pod vlivem mediální masáže si spíš každý představí kupu odpadků a mafii. Ale zavrhnout Neapol jen kvůli této nelichotivé nálepce by byla škoda. Tohle kdysi královské město má turistům mnoho co nabídnout. Třeba při prohlídce katakomb z římských i raných křesťanských dob zůstane nejeden turista nad výsledky snažení svých dávných předků užasle zírat s otevřenou pusou. A i s těmi odpadky se už místní úřady snaží bojovat.

Nejužší historické centrum Neapole rozhodně nevypadá jako smetiště. Odpadkové koše tu jsou na každém rohu a popeláři i metaři dělají vše pro to, aby město s nelichotivou pověstí vypadalo hezky a pro turisty atraktivně. V postranních uličkách dál od centra na vás sice dýchne chudoba, omšelé domy a zašlé povlečení, které visí ze šňůr pod okny přímo dolů do ulice, ale dodávají městu typický italský nádech a prazvláštní kouzlo. Procházka v nevýstavních čtvrtích města se tak stává velice emotivní a poučná. Člověk si při ní uvědomí, že vše, co je na západ od Česka, nemusí být vždy bohaté a krásné, přesto může být zajímavé.

Když jsem se proplétala ve spleti omšelých neapolských uliček vzdálených jen necelých dvacet minut chůze od centra města a životem pulzujícího hlavního přístavu, nemohla jsem ho nesrovnávat s francouzskou Marseille. Byť o Neapoli kolují různé zvěsti, Marseille ji rozhodně předstihuje, alespoň co se nepořádku týče. Navíc přičmoudlí italští číšníci jsou alespoň podle mých skrovných zkušeností pořád ještě mnohem ochotnější než jejich francouzští kolegové. I když stejně jako Francouzi většinou hovoří jen svou rodnou řečí, ochotně se s vámi budou snažit domluvit rukama nohama, jen aby vám mohli nabídnout svou vynikající pizzu. A rozhodně vás nenechají čekat na zaplacení málem až do soudného dne.

Vesuv – ozdoba i hrozba Neapole

Dějiny Neapole sahají až do 8. století před naším letopočtem. U jeho zrodu nestáli Římané, jak je to v Itálii obvyklé, ale řečtí osadníci. Osada nazývaná Néa-pólis, tedy Nové město, měla to štěstí, že na rozdíl od svých nedalekých bratříčků Pompeí, Herculanea, Stabie a Oplontis v roce 79 n. l. přežila soptění Vesuvu. Mohla za to jen náhoda – řeky magmatu a mrak horkého prachu se jen náhodou vydaly opačným směrem. Stále činný vulkán se nad městem tyčí dodnes, jeho panorama je vskutku úchvatné a Vesuv je nádhernou kulisou mnoha fotografií i pohlednic. Jen málokdo si uvědomí, že se v jeho útrobách stále skrývá ohromná síla, která by mohla během chvíle smést třímilionovou aglomeraci na svém úpatí z povrchu země.

Panorama Vesuvu při pohledu z neapolského přístavu
Panorama Vesuvu při pohledu z neapolského přístavu
Více fotek
  • Panorama Vesuvu při pohledu z neapolského přístavu autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2887/288641.jpg
  • Panorama Vesuvu při pohledu z terasy Královského paláce autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2887/288639.jpg
  • Panorama Vesuvu při pohledu z neapolského přístavu autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2887/288643.jpg
  • Panorama Vesuvu při pohledu z Pompejí autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2887/288647.jpg

Město jako mraveniště protkané změtí katakomb

Ale zpět do historie. Neapol zažila doby, kdy Řekové a Římané uctívali své množství bohů spjatých s přírodními živly a mnohdy s pěkně rozmarnou povahou, i doby, kdy je postupně začalo vytlačovat nové náboženství s jedním jediným všemohoucím Bohem. Staří Římané i první křesťané měli navzdory neustálým perzekucím mnoho společného. Křesťané převzali od Římanů například tradici budování katakomb, tedy podzemních pohřebišť s fascinující výzdobou i malými svatyněmi a kaplemi. Byť nás o tom hollywoodští filmaři rádi přesvědčují, v katakombách se nikdy křesťané neukrývali před jistou smrtí, která je od „krvelačných“ Římanů čekala na povrchu. Katakomby plné rozkládajících se těl a přesycené všudypřítomným zápachem nebyly vhodným místem pro život.

K nejpůsobivějším katakombám v Neapoli patří katakomby svatého Gennara, do kterých se dostanete od baziliky Madre del Buon Consiglio. Podzemní hřbitov, který se používal na konci 2. a počátku 3. století našeho letopočtu zdobí raně křesťanské fresky. Na působivosti mu dodává moderní nasvícení jednotlivých zákoutí a míst, kam se zemřelí ukládali k poslednímu odpočinku. Při vstupu do katakomb člověku běhá mráz po zádech a cítí posvátnou úzkost. Katakomby svatého Gennara získaly jméno podle patrona Neapole, který zde nalezl místo posledního odpočinku.

Katakomby svatého Gennara
Katakomby svatého Gennara
Více fotek
  • Katakomby svatého Gennara autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2888/288705.jpg
  • Fresky v katakombách svatého Gennara autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2887/288633.jpg
  • Katakomby svatého Gennara autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2887/288632.jpg
  • Katakomby svatého Gaudiosa zdroj: Catacombe di Napoli http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2888/288704.jpg

Katakomby svatého Gennara nejsou nijak rozlehlé. Přesto z nich turisté vystupují o pěkných pár bloků dál, než do nich vstoupili. Zajímavé je, že chodby katakomb dnes ústí přímo do areálu nemocnice. Jen o pár ulic dál se pak vstupuje do další části podzemního světa, na kterou se vztahují vstupenky z katakomb svatého Gennara. Jde o katakomby svatého Gaudiosa. Na rozdíl od katakomb svatého Gennara se tento podzemní svět nedochoval v původní podobě. Místní smetánka začala své blízké pohřbívat do podzemních krypt znovu v 16. století. O to propracovanější je tu ale křesťanská symbolika i malby.

Proč se mrtvoly propíchávaly?

Ještě před pohřbením do jednotlivých hrobů v katakombách byly mrtvoly usazeny na děravá kamenná sedátka a hrobníci jim propíchali kůži. Z těla tak odešly veškeré tekutiny a urychlil se rozklad mrtvoly.


V Neapoli si přijdou na své i milovníci paláců

Neapol nejsou jen raně křesťanské památky. Po dlouhá staletí byla hlavním městem země a královským sídlem. Stojí tu hned několik královských paláců i pevnosti, které měly město uchránit před nájezdy bohatství chtivých dobyvatelů. Za zmínku určitě stojí královský palác na Piazza del Plebiscito. V jeho útrobách se skrývá obrovské mramorové schodiště. Materiál použitý na jeho stavbu pochází z rozličných koutů Království obojí Sicílie a pohled na perfektně opracovanou masu narůžovělého kamene člověku vyrazí dech.

Kromě mramorového schodiště si v paláci mohou turisté prohlédnout také řadu královských pokojů vyzdobených freskami, gobelíny i cennými obrazy. Nábytku v pokojích mnoho nenajdete, milovníky techniky ale zcela jistě zaujme rotační čtecí stůl. Pro svou knihovnu si ho nechala v roce 1792 vyrobit královna Marie Karolína, manželka Ferdinanda IV. Na stole mohlo být rozloženo osm tlustých knih zaráz. Čtenář si pak jen stolem pootočil a mohl bez námahy číst knihu, na kterou měl zrovna chuť.

Rotační čtecí stůl
Rotační čtecí stůl

Procházku po Neapoli můžete zakončit třeba v Castel dell’ovo (Vaječném hradu). Tato pevnost nedaleko hlavního neapolského přístavu platí za symbol nezničitelnosti Neapole. V jeho zdech je podle Vergilia zazděno vejce. Neapol bude podle věštby zachována tak dlouho, dokud vejce zůstane celé. Ať je to s vejcem, jak chce, hrad je skvělým místem pro romantickou procházku v chladivém stínu tlustých zdí. Po jeho prohlídce stačí seběhnout jen pár kroků pod jeho hradby, kde se tísní starobylý rybářský přístav Santa Lucia. Tady si můžete v klidu odpočinout v jedné z mnoha malebných kaváren a restaurací.

  • Mramorové schodiště v Královském paláci
    Mramorové schodiště v Královském paláci autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24
  • Castel dell'ovo
    Castel dell'ovo autor: Alžběta Vejvodová, zdroj: ČT24