Milý strýčku Hitlere – vůdce vzbuzoval v mnoha lidech naději

Praha - Milý strýčku Hitlere! Milovaný Vůdce! Vážený Vůdce a Říšský kancléři! Tak začínaly desetitisíce dopisů Adolfu Hitlerovi, které našla Rudá armáda na konci 2. světové války v troskách Nového říšského kancléřství v Berlíně. Jednalo se o osobní, obdivné dopisy, které často žádaly vůdce o pomoc. Šedesát let ležely v jednom moskevském archivu, než byly zpřístupněny. Jsou kuriózním svědectvím o nadějích a představách, které mnozí Němci do osoby „Vůdce“ vkládali. Dokumentární film „Milý strýčku Hitlere“ vysílá Česká televize od 20:05 na programu ČT2 - video z dokumentu.

Vůdci chodilo každoročně kolem deseti tisíc dopisů. Z písemností je cítit nadšení, které Hitler v té době vzbuzoval v mnoha Němcích nejen v Německu, ale i v dalších zemích. Probouzel naděje na konec nenáviděného versailleského systému. Demokracie se stávala nepopulární formou vlády, což Hitlerovi umožnilo chopit se otěží moci. 

Z dopisů je patrné, jak obratně působila na obyvatelstvo goebbelsovská propaganda, která líčila nového vůdce jako prostého člověka pocházejícího z lidu, jako muže, který nikdy nepatřil k zbohatlickým elitám a musel se sám těžce probíjet životem. A tak žádají Hitlera němečtí sportovci, dělníci, lesníci, ale i matky a jejich děti, aby v ně měl plnou důvěru. Německé ženy o něm skládají básně, pletou pro něho ponožky nebo jsou dokonce ochotné dát mu potomka. Jen v některých dopisech zazní i jiný, kritičtější tón. Například jeden malý chlapec žádá vůdce, aby mu vrátil tatínka zadržovaného ve vazbě, když má tak rád děti. Na jiném místě zase prosí židovský řemeslník o zachování živnosti. 

Ukázky z dopisů

„Těch několik marxistů a Židů mezi našimi gymnasty už muselo naše družstvo opustit. Vůdcovy zásady jsme převedli do praxe… Můj vůdce, mějte v nás prosím důvěru,“ psal  vedoucí družstva německých gymnastů. 

„Jsem srdcem dobrý Němec, který miluje svou drahou vlast a nesmírně mu záleží na jejím blahu. Přes veškerý obdiv mám v srdci kapku hořkosti a už stokrát jsem se sám sebe ptal, k čemu to vše? S čím nemůžu souhlasit, je nespravedlivé zacházení s tisíci mých bratří ve víře, kteří se cítí Němci stejně jako já a stejně uvažují. Před nacionální revolucí jsem stál na vlastních nohou, zčistajasna jsem však ztratil veškeré zákazníky. Žádný vládní úřad ani městská rada, dokonce ani soukromé osoby mi nechtějí dát zakázku. Co jsem komu udělal, vážený pane říšský kancléři? A proto vás prosím, abyste prosadil svůj vliv a vrátil nám náš život. Budu vám za to hluboce vděčen a zavázán,“ napsal židovský řemeslník.

Kladné ohlasy však převažují. Žena ze Saarbrückenu děkuje v roce 1936 Hitlerovi za to, že do jejího rodného města konečně vstoupili po 17 letech němečtí vojáci, a píše, že vrátil Německu hrdost a svobodu. Popularitu srazí dosud oblíbenému vůdci až válka. Zejména po porážce u Stalingradu a nepodařeném atentátu na Hitlera v červenci 1944 je dopisů méně. Mnohé obdivovatele ztratí vůdce také v okamžiku, kdy padají na německá města spojenecké bomby. Ale zdaleka ne všechny. Jeden mladý chlapec mu píše už ve chvílích neodvratné porážky oddaný dopis, v němž lituje pouze toho, že se ve válečných filmových týdenících už neobjevují záběry jeho vrstevníků. 

Dopisy pečlivě signované razítkem podatelny říšského kancléřství přinášejí především cenné historické poučení. Spočívá v tom, že masy obyvatelstva dají vždy přednost iluzi před svobodou v okamžiku, když cítí, že jim svoboda nepřináší to, co si od ní slibovaly.

Vydáno pod