Za šest dní z Moskvy do Vladivostoku

Moskva - Transsibiřská magistrála, hlavní dopravní tepna Ruska a nejdelší železniční trať na světě, viditelná i z vesmíru. Z Moskvy do Vladivostoku to je po ní více než 9 200 kilometrů, vlak projíždí dva kontinenty, mine 14 ruských oblastí a 90 měst a překročí 16 velkých řek. I když po celé délce magistrály platí moskevský čas, její náročnou trasou překonáte přes osm časových pásem. Přímé spojení mezi Moskvou a Vladivostokem mají Rusové od 18. října 1916, završeno bylo zprovozněním mostu přes Amur u Chabarovska.

Pasažéři s levnějším jízdenkami cestují v hromadných vagonech, kam se vejde až padesát lidí, k dispozici jsou toalety a samovary s horkou vodou. Klasická kupé jsou určena pro čtyři osoby a vagony s nimi bývají v soupravách řazeny poblíž jídelních vozů. V některých vlacích můžete využít i sprchu. 

Klasický expres Rossija vyjíždí každý druhý den z Jaroslavlského nádraží v Moskvě ve 21:25 moskevského času. Do Vladivostoku na pobřeží Japonského moře dorazí za šest dní a nocí. 

Ještě před sto lety k tomu potřeboval vlak 16 dní. Expres Rossija zdolává vzdálenost mezi Moskvou a Vladivostokem od roku 1903. Jeho vagony byly od té doby několikrát modernizovány. Dnes musí vydržet teploty od minus 40 do plus 40 stupňů Celsia. Luxusní souprava jede maximální rychlostí 120 kilometrů v hodině. 

Bylo nebylo… 

Počátky transsibiřské magistrály jsou spojeny s potřebou lepšího a rychlejšího dopravního spojení Vladivostoku, přístavu na pobřeží Tichého oceánu, s evropskou částí Ruska. Roku 1891 byl tedy na popud Sergeje Witteho, tehdy vedoucího odboru železnic na ministerstvu financí, zahájen ambiciózní plán na propojení celé Sibiře pomocí železniční trati. Na západě překročila trať Ural již předtím v roce 1890 a roku 1898 dosáhla železnice Irkutska při západním břehu Bajkalského jezera. 

Po dostavbě trati do Chabarovska bylo možno železnici napojit na již existující úsek Chabarovsk - Vladivostok. Trasa tak byla téměř v celé délce dokončena, až na krátký úsek kolem Bajkalského jezera, přes které musely být vlaky přepravovány loděmi. Roku 1903 byla zahájena pravidelná přeprava z Petrohradu do Vladivostoku prostřednictvím Čínsko-dálnovýchodní dráhy. V následujícím roce spatřil světlo světa úsek trati kolem jižního břehu Bajkalu a slavnostně odevzdán do provozu byl 29. října (16. října podle juliánského kalendáře) 1905. Tohoto dne tak spojily železniční koleje bez přerušení břehy Atlantského a Tichého oceánu. Závěrečné práce na úseku trati podél řeky Amur, směřujícím do Vladivostoku po ruském území, byly završeny zprovozněním mostu přes Amur u Chabarovska 18. října (5. října) 1916. 

Trať se stavěla přes ohromné sibiřské řeky, jezera, oblasti věčně zmrzlé půdy a bažiny. Materiál se dopravoval z velkých vzdáleností - například ocelové konstrukce pro Amurský most se vozily z Varšavy po železnici do Oděsy, odtud lodí do Vladivostoku a pak opět po železnici až do Chabarovska. Litá ocel se dovážela z Ukrajiny, cement z Petrohradu. 

Podél trati vyrostla nová města jako houby po dešti. Některá neměla dlouhou životnost a brzy zanikla, ale mnohá se rozvinula ve velkoměsta, jako třeba Novosibirsk. Dnes podél trati leží 89 měst - Jekatěrinburg, Krasnojarsk, Perm, Nižnij Novgorod, Omsk nebo Irkutsk. Trať zdolala dokonce i pohoří Ural, čímž překročila hranice mezi Asií a Evropou. Až v roce 2002 byly na trase úplně nahrazeny parní lokomotivy. Elektrifikace byla sice zahájena již v roce 1939, ale trvalo dlouhých 63 let, než byla dokončena poslední etapa.