První zipy příliš velký zájem nevyvolaly

Washington - Pro většinu lidí je zip natolik samozřejmou součástí oděvu, že jeho existenci vezmou na vědomí až ve chvíli, kdy se zasekne, nebo naopak nechtěně rozpojí. Jako ostatní lidské vynálezy má i tento způsob zapínání svoji historii, a to překvapivě dlouhou. Jedním z jejích milníků byl 7. listopad 1891, kdy americký inženýr Whitcomb Judson podal žádost o patent na zdrhovadlo, jak se zip odborně nazývá. Přestože Judson bývá považován za duchovního otce zipu, se systémem zapínání na principu vzájemně zapadajících segmentů nepřišel jako první. Už čtyři desítky let před ním si principiálně podobný nápad nechal zaregistrovat vynálezce šicího stroje Elias Howe. Judsonův a Howeův vynález se lišily ve způsobu provedení, ale jedno měly společné: ani jeden se v praxi neuchytil.

První zip, který Judson představil veřejnosti roku 1893 na Světové výstavě v Chicagu, se od současných zdrhovadel značně lišil. Byl tvořen dvěma řadami kovových háčků, které se do sebe při tažení jezdcem zipu zaklesly. Zařízení mělo podle Judsonových plánů nahradit tkaničky u bot, avšak u výrobců obuvi nevyvolalo sebemenší zájem.   

Teprve krátce před první světovou válkou dal americký inženýr švédského původu Gideon Sundback zipu podobu, která se v podstatě nezměnila dodnes. Místo těžkopádného systému háčků ji tvoří dvě řady drobných kovových tyčinek, jejichž konce jsou vytvarovány tak, aby do sebe zapadaly. Protože jednotlivé segmenty Sundbackova zipu byly menší než u jeho předchůdců, bylo možné výrazně zvýšit jejich hustotu. Díky tomu zip tak snadno neprofoukl a v mezerách neodhaloval spodní vrstvy oblečení. Nezanedbatelnou předností vylepšeného systému také bylo, že usnadnil masovou strojní výrobu. 

Název vznikl podle zvuku, který zdrhovadlo při zapínání vydává

Výhody zipů nejprve ocenila americká armáda, která jimi vybavila své vojáky bojující v první světové válce. V oblasti civilního oblečení však byl tento druh zapínání dlouho považován za nepatřičný až vulgární. Na milost jej brali jen někteří výrobci obuvi, přičemž jeden z nich - B. F. Goodrich Company - dal zdrhovadlům jejich populární název. Podle zvuku, který při zapínání vydávala, je nazval „zipper.“ 

Teprve ve 30. letech minulého století si zipy začaly prosazovat i na oblečení. Částečně za to mohla reklamní kampaň zdůrazňující, že malé prstíky dětí si se zipem poradí lépe než se zpěčujícími se knoflíky. Později se zipy rozšířily i na oblečení pro dospělé, a nakonec dobyly i poslední baštu knoflíků: zapínání pánských kalhot. 

V „bitvě o poklopec“ získal zip nečekaného spojence, kterým nebyl nikdo menší nežli britský král Edward VIII. Tento panovník, proslulý tím, že se kvůli lásce k rozvedené ženě vzdal trůnu, se na veřejnosti běžně objevoval v kalhotách se zipem. Symbolickým potvrzením vítězného tažení zipů se v polovině 30. let staly oděvy italské módní návrhářky Elsi Schiaparelliové. Ta si jako jedna z prvních uvědomila, že zip může nejenom sloužit, ale i zdobit, a začala své modely osazovat výraznými, na první pohled viditelnými zdrhovadly.