Úsilí o usazování francouzských Romů nese ovoce

Paříž - Už od počátku nového tisíciletí musejí francouzské obce s více než pěti tisíci obyvateli stavět pro Romy zařízená tábořiště. Situace se za posledních 12 let radikálně zlepšila. Dříve žili Romové většinou na divoko - bez kanalizace a na holé zemi. Karavan-kempinky či kolonie představují pro francouzskou menšinu nadějnou budoucnost.

Uznávaná právnička Monika Passmardová to neměla lehké s prosazováním legitimních práv etnika, které se rozhodla nezištně hájit u soudů i mimo ně. „Jsou i případy, že obyvatelé vesnice či města navrší kolem divokých tábořišť zem či kamení, aby Romům znemožnili navštěvovat obec,“ řekla právnička. 

Tábořit na divoko znamená tábořit na holé zemi, bez elektřiny, vody a kanalizace. Pro část kočovníků, jak Francie důsledně říká svým Romům, se to za posledních deset let radikálně zlepšilo. „V našem okrese se už postavilo 16 tábořišť. Dalších sedm je ve výstavbě. Celkem jich bude 24,“ prohlásila Claire Roletová z občanského sdružení ASGSVS. 

Před pár týdny prošel ve francouzském parlamentu v prvním čtení návrh zákona na omezení délky pobytu v karavan-kempincích. Krize do nich ve Francii zahání čím dál víc lidí, kteří přišli o práci i o střechu nad hlavou. Pro kočující Romy výjimečně není připravovaný zákon hrozbou - pro ně musejí obce s víc než pěti tisíci obyvateli naopak takto zařízená tábořiště stavět. Od roku 2000 jim to zákon přímo nařizuje. 

Přelom století také znamenal přelom v úsilí o usazování kočovníků nastálo. „Chceme se integrovat do společnosti, ale i se svou kočovnickou krví,“ prohlásila Rosette Jargaillová. Na pozemku obývaném širší rodinou Jargaillových je řada důkazů toho, že přání matky rodu se stalo skutkem. Komfort cestování s přívěsem je zajištěn. Na místo pro karavan i přívěs je vždy pamatováno. 

Pro francouzského Roma přestat být kočovníkem neznamená přestěhovat se do činžáku, ale vytvořit si ve městě vlastní prostředí a žít opět pohromadě, vlastním způsobem života. V obcích okresu Puy de Dome vyrůstají v posledních letech péčí státu, obcí a občanských sdružení kolonie. Ty nejsou francouzským úřadům proti mysli, spíš naopak. Integraci Romů nemusejí dovést až k jejich splývání s většinovým obyvatelstvem. „Pro rodiny, které chtějí dál bydlet v karavanu, stavíme zařízená tábořiště,“ řekl Patrice Pons, předseda sdružení ASGSVS. 

Romové, kteří se rozhodnou bydlet po způsobu gádžů, už mají karavan ne jako trvalé obydlí, ale mnohem víc jako symbol a záruku svobody, na které lpějí. Všudypřítomné karavany dávají státní správě odvahu k tomu, aby zachovávala platnost zákona, který dodnes kočovníkům upírá právo na trvalé bydliště a nutí je nosit a dávat si na místních úřadech potvrzovat průkaz kočovníka. „Jsme tu už od roku 1999. Platíme nájem,“ řekla jedna z obyvatelek kolonie. 

Děti Romů chodí v okresu do školy. Právě to je důkaz, že nákladné úsilí o usazování Romů nese ovoce. „Nějak neúnosně drahá pro nás ta výstavba nebyla. Obec poskytla pozemky, stavbu financoval hlavně stát a okres,“ podotkl Claude Duchet, starosta Veyre. 

Minikolonie pojme desítku rodin. Rozšiřovat se už ale nebude. Obec si nemůže dovolit citelně narušit početní rovnováhu mezi starousedlíky a Romy. Divoké tábořiště tedy spousta z nich neopustí.