Kapitán opustil loď, i když ho pobřežní stráž vyzývala k návratu

Řím – Mnoha cestujícím luxusní lodi Costa Concordia přišlo ve chvíli osudné havárie na mysl jedno slovo – Titanic. Podle jejich výpovědí se ukazuje, že posádka nejenže nebyla o nouzové evakuaci dostatečně poučena, ale kvůli jejím nedostatečným znalostem italštiny i angličtiny byla komunikace velice obtížná. Navíc se na povrch vynořily další chyby kapitána Francesca Schettina. Ten zřejmě nespustil včas alarm a o nehodě se policie dozvěděla až poté, co jí zavolali někteří cestující. Když pak kapitán opustil loď ještě před tím, než byli všichni cestující v bezpečí, pobřežní stráž ho několikrát vyzývala k návratu na loď. Neúspěšně.

Kapitán lodi Francesco Schettino nedodržel počítačem naplánovanou trasu. Chtěl se dostat blíže ostrovu Giglio, aby mohl pozdravit jeho obyvatele. Tento nešťastný manévr se nicméně stal pro loď osudným. A nebyla to poslední kapitánova chyba. Podle nejnovějších informací nejenže opustil loď před ukončením evakuace, navíc se odmítl vrátit i po napomenutí pobřežní stráže. Z úryvků rozhovorů vyplývá, že kapitán neměl o evakuaci přehled a pobřežní stráži o situaci lhal.

Přepis rozhovoru pobřežní stráže a kapitána Schettina

Sobota 00:32 hodin: Z výpovědí kapitána Schettina vyplývá, že opustil loď dříve. Na dotaz pobřežní stráže, kolik lidí na palubě zůstává, odpověděl, že 200 až 300. To by znamenalo, že za 45 minut se zachránilo 4 tisíce lidí.

Schettino: „Půjdu zpátky. Jen jsem se byl podívat, co se děje.“

Pobřežní stráž: „Budete tím, kdo poslední opustí palubu?“

Schettino: „Opustím palubu jako poslední.“

00:42 hodin: Pobřežní stráž se ptá, kolik lidí ještě čeká na evakuaci.

Schettino: „Volal jsem a bylo mi řečeno, že asi stovka lidí. Operace koordinuji. Ale nemůžu se už vrátit. Loď jsme opustili.“

Stráž: „Kapitáne, skutečně jste opustil loď?“

Schettino: „Ne, ne, jsem tu, řídím evakuaci.“

Stráž: „Kapitáne, tohle je rozkaz, teď velím já. Vraťte se na tu loď a koordinujte operace. Už tam jsou mrtví.“

Schettino: "Kolik?"

Stráž: „To byste mi měl říct spíš vy! Co teď chcete dělat, jít domů? Vraťte se hned na tu loď a oznamte nám, co se dá dělat, kolik tam zůstává lidí a co potřebují.“

Schettino: „Ok, ok, jdu.“

Kapitán se na loď nevrátil.


Zatímco kapitán lodi se jako typický hrdina zřejmě nezachoval, našli se na palubě jiní, kteří ostatním v nouzi pomáhali. Například člen posádky důstojník Giampedroni Marico pomáhal s evakuací pasažérů do záchranných člunů a desítkám lidí tak zachránil život. Během chaosu na lodi, když pátral po stále živých lidech, aby jim pomohl do bezpečí, si však zlomil nohu a zůstal uvězněn 36 hodin v jedné ze zpola zatopených luxusních restaurací na palubě. Po dlouhém čekání byl nalezen a převezen vrtulníkem do nemocnice. Sám pak přiznal: „Nikdy jsem neztratil naději, že budu zachráněn.“

Mladík ze sebe vytvořil „most“

Statečně se také zachoval například britský teenager James Thomas. Ten použil svoji mohutnou postavu k tomu, aby vytvořil jakýsi most přes jednotlivé paluby a více než dvanáct lidí po jeho zádech mohlo sešplhat do bezpečí.

Mnoho pasažérů si také stěžovalo na chování více než tisícičlenného personálu. Ten byl v osudné chvíli stejně bezradný a komunikační problémy způsobovalo také to, že mnoho z nich neumělo dostatečně italsky či anglicky. „Byli zcela nekompetentní. Ihned jsem poznal nedostatečnou předchozí přípravu členů posádky, kteří nevěděli, jak spustit záchranné čluny,“ uvedl bývalý námořník Giuseppe Lanzafame, který byl v době havárie na palubě.

Podle cestujících tak personál naopak všeobecnému zmatku spíše napomáhal. „Posádka, která se skládala převážně z Indů, Filipínců a Srílančanů ani nepomyslela na záchranu starých, dětí a nemocných. Jen běželi, aby byli první na záchranných člunech,“ říká trpce jeden z cestujících.

Úřady ale stále pohřešují 29 lidí

Loď stále ještě nevydala třicet pohřešovaných a šance na jejich záchranu se den ode dne snižují. Naděje tak už pomalu opouští také děti Geralda a Barbary Heilových, jež se dosud nepodařilo nalézt. Manželský pár z Minnesoty se dlouho na svou dovolenou připravoval. „Vychovali čtyři děti a poslali je na soukromé školy a univerzity, proto neměli nikdy peníze. Takže když šli do důchodu, začali cestovat. A byla to pro ně velká věc. Opravdu se na ni těšili,“ podotkla dcera Sarah. Podle pobřežní stráže se stále pohřešuje čtrnáct Němců, šest Italů, čtyři Francouzi, dva Američani a po jednom člověku z Maďarska, Peru a Indie. Čtyři z pohřešovaných prý byli členy posádky.