O Elysejský palác se utká 10 kandidátů

Paříž – O post francouzského prezidenta se v nadcházejících volbách utká deset kandidátů. Oznámila to dnes ústavní rada, která dohlíží na regulérnost celostátních voleb a referend. Největší šanci na zvolení má stávající prezident Nicolas Sarkozy, který mandát obhajuje za konzervativce, nebo jeho levicový oponent, socialista François Hollande. První kolo volby proběhne 22. dubna, případné druhé kolo je pak na pořadu 6. května.

Podmínku sesbírat 500 podpisů francouzských volených zástupců, která kandidaturu na hlavu státu umožňuje, splnilo celkem deset politiků. Vedle zmíněné favorizované dvojice do boje vstoupí také krajně levicový politik Jean-Luc Mélenchon, kandidátka krajní pravice Marine Le Penová nebo François Bayrou, který se snaží oslovovat voliče ve středu politického spektra.

Až dosud byl favoritem voleb s podporou až 30 procent voličů Hollande, v posledním průzkumu jej ale předběhl prezident Nicolas Sarkozy, když se vyhoupl do čela s 28,5 procenta hlasů. Podle ČTK na voliče asi zabírá jeho tvrdá protiimigrační rétorika a ochranářský postoj, podle kterého by evropské země měly zavést zákon zavazující vlády k tomu, aby nakupovaly zboží vyrobené v Evropě.

Kdo chce ovládnout Elysejský palác?

Nathalie ARTHAUDOVÁ (42) zastupuje krajně levicovou stranu Dělnický boj (krajní levice), v zemi má ovšem podporu méně než jednoho procenta voličů. Mluvčí strany od prosince 2008.

François BAYROU (60) byl překvapivý objev prezidentských voleb v roce 2007, když získal 18,5 procenta hlasů. Je předsedou Svazu pro francouzskou demokracii (UDF), která představuje liberální, proevropský proud francouzské pravice. Kampaň staví na obhajobě „made in France“. Po průlomu v průzkumech veřejného mínění na počátku ledna má 12 až 14 procent hlasů.

Nicolas DUPONT-AIGNAN (51) kandiduje za gaullistickou stranu Vzhůru, republiko (DLR). Požaduje zrušení eura a návrat franku.

François HollandeFrançois HOLLANDE (57) byl vybrán v loňských říjnových primárkách Socialistické strany. Absolvent prestižní Národní školy pro státní úředníky (ENA) k socialistům vstoupil v roce 1979. V letech 1997 - 2008 byl Hollande prvním tajemníkem Socialistické strany. V Evropském parlamentu zasedal od července do prosince 1999, do francouzského jej poprvé zvolili v roce 1988 a zasedá v něm dosud. Od roku 2008 stojí též v čele generální rady francouzského departementu Correze. Jeho partnerkou byla od 70. let Ségolene Royalová, se kterou má čtyři děti. Rozešli se v červnu 2007, měsíc po neúspěchu Royalové v prezidentských volbách, v nichž vyhrál právě Sarkozy. Od téhož roku žije Hollande s novinářkou Valérií Trierweilerovou.

Jacques CHEMINADE (70) kandiduje za nezávislé, kandidoval i v roce 1995.

Eva JOLYOVÁ (67) je bývalá francouzsko-norská protikorupční soudkyně, kterou na post hlavy státu nominovali ekologové. Má kampaň na téma etiky v politickém životě, v průzkumech ale drží pouze dvě až čtyři procenta.

Marine LE PENOVÁ (43) ve volbách kandiduje poprvé. Zástupkyně extrémní pravice po svém otci Jeanu-Marii Le Penovi vloni zdědila otěže Národní fronty (FN). Potřebných 500 hlasů shromáždila v polovině března a počítá s podporou 15 až 19 procent hlasů. Obhajuje odchod eura, prezentuje se jako kandidátka lidu, má v úmyslu skončit s přistěhovalectvím a „islamizací Francie“. Svým šarmem a odvrácením od otcovy provokativní rétoriky dokázala změnit pohled mnohých Francouzů na FN, která je přijatelnější pro stále víc lidí. Do Evropského parlamentu ji zvolili v roce 2004 a znovu v roce 2009, nyní zde působí ve výboru pro zaměstnanost a sociální věci.

Jean-Luc MELENCHON (60) je kandidát Komunistické strany a jeho hnutí Levicová strana. Bývalý člen Socialistické strany chce, aby se levice otočila zády k liberalismu a evropským trhům. Jeho podpora v průzkumech se pohybuje od osmi do devíti procent.

Philippe POUTOU (45) kandiduje za Novou antikapitalistickou stranu (NPA) a má méně než jedno procento.

Nicolas SarkozyNicolas SARKOZY (57) má s politikou letité zkušenosti. Ve vládě Edouarda Balladura byl ministrem financí a zároveň mluvčím vlády (1993 - 1995). V polovině 90. let byl zvolen poslancem Národního shromáždění. V roce 2004 krátce převzal resort financí, v listopadu 2004 byl zvolen do čela vládního Svazu pro lidové hnutí (UMP), kde stál do roku 2007. Veřejnost si získal už v čele ministerstva vnitra (2002 - 2004) tvrdým bojem s kriminalitou a imigrací. Resort vnitra vedl podruhé v letech 2005 - 2007. V poslední kampani sliboval, že zemi vyléčí z ekonomických a sociálních neduhů, chtěl se rozejít s praktikami minulosti, což se mu ale příliš nepovedlo. Za jeho vlády se dluh Francie zvýšil o 630 miliard eur (dílem i kvůli finanční krizi), nastartoval sice desítky reforem, ale řada z nich vyzněla do ztracena. Je potřetí ženatý, se současnou manželkou Carlou Bruniovou se mu vloni v říjnu narodila dcera Giulia.