Willy Brandt - muž, který se zřekl v politice násilí a hrozby silou

Berlín – Jeden z největších evropských politiků druhé poloviny 20. století, který určoval chod západní Evropy v mnoha kritických okamžicích - to je Willy Brandt, který zemřel 9. října 1992. Zasloužil se o revitalizaci sociálně demokratických myšlenek v západní Evropě a jako předseda SPD se vzdal konceptu třídního boje. Až po jeho smrti vyplavala na povrch některá fakta týkající se údajného udržování konspirativních kontaktů se Sovětským svazem během války či špionáží pro Spojené státy ve stejné době. 

I tak se muž, který se několikrát vyslovil pro mírové řešení veškerých konfliktů a přiznal vinu Německa na utrpení národů Evropy za války, stal osobností svými činy inspirující mnohé současné státníky.

Nemanželský syn prodavačky Herbert Ernst Karl Frahm vyrůstal v sociálně demokratické rodině svého dědečka čeledína. Už toto prostředí předurčilo Brandtovo sociální smýšlení. Jako student gymnázia byl Brandt funkcionářem hnutí socialistické mládeže a v roce 1930 vstoupil do SPD. Rok nato pak přešel do Socialistické dělnické strany.

Krycí jméno Willy Brandt

Po maturitě se živil převážně jako novinář a svému prvotnímu povolání zůstal věrný po celý život. Neúnavně se zabýval sepisováním článků, knih i vlastních memoárů často z doby, kdy pracoval v ilegalitě a přijal krycí jméno Willy Brandt. Před Hitlerem uprchl do Norska, získal norské občanství a po jeho kapitulaci se věnoval žurnalistice ve Švédsku.

Právě zde se měl údajně dopouštět špionáže pro Spojené státy, což dosvědčuje Brandtova zpráva pro americké zpravodajské služby z 24. května 1945. Několik dalších zpráv a rozborů Willyho Brandta pochází z let 1945 až 1946, kdy se zúčastnil jako novinář procesu s nacistickými zločinci v Norimberku. Za válečného exilu ve Švédsku měl udržovat i konspirativní kontakty se sovětskou tajnou službou KGB. Při několika schůzkách ve Stockholmu prý Brandt dodával sovětským agentům „zpravodajsky cenný materiál“. Moskevská KGB se prý snažila získat informace o jeho spolupráci s Američany, aby měla na pozdějšího kancléře nátlakové prostředky.

Pseudonym změnil za své úřední jméno v roce 1947, kdy mu také bylo navráceno německé občanství. V SPD pak vybudoval svou politickou kariéru a v padesátých letech působil jako primátor Západního Berlína. Jako neoblomný zastánce demokratických svobod si za berlínské krize v listopadu 1958 získal mimořádné sympatie západních velmocí. Podařilo se mu udržet město životaschopné i poté, co je východoněmecká armáda obklíčila v srpnu 1961 zdí. Na sjezdu v Bad Godesbergu v únoru 1964 byl pak zvolen předsedou SPD a na každém následujícím sjezdu byl v této funkci drtivou většinou znovu potvrzen. V roce 1987 z funkce odstoupil.

Normalizace vztahů s ČSSR

Brandt za svého působení vytvořil ze SPD moderní levicovou stranu, která se zřekla dogmat třídního boje a získala si ve sféře politického spektra přední postavení v mezinárodním měřítku. Po vytvoření tzv. velké koalice mezi CDU/CSU a SPD v prosinci 1966 se W. Brandt stal spolkovým vicekancléřem a ministrem zahraničních věcí. Začal důsledně prosazovat novou východní politiku, započatou jeho předchůdcem G. Schröderem. Tato politika vyvrcholila na počátku 70. let za Brandtova kancléřství, kdy byly podepsány smlouvy o normalizaci vztahů se SSSR, Polskem, NDR a Československem. Po srpnové agresi do ČSSR v roce 1968 Brandt na dvou významných fórech formuloval myšlenku o nutnosti zřeknout se v politice násilí a hrozby silou.  

V říjnu 1969 se stal Willy Brandt spolkovým kancléřem v čele tzv. malé koalice (SPD a FDP). Pokračoval ve východní politice, přičinil se o podepsání čtyřstranné dohody o Západním Berlíně v roce 1971 a o přistoupení SRN ke smlouvě o zákazu jaderných zbraní. W. Brandt neváhal v „hodině pravdy“ otevřeně přiznat vinu Německa za válku a utrpení, které přinesla národům východní Evropy, a nutnost zbavit se revanšistických nálad. Úřadu kancléře se Brandt vzdal v roce 1974 v souvislosti s odhalením špióna NDR Güntera Guillauma, referenta v úřadu spolkového kancléře. Brandt činil sám sebe zodpovědným za nedbalost.    

Po rezignaci vyvinul neobyčejnou aktivitu v oblasti dodržování lidských práv, spolupráce v Evropě, urovnání na Blízkém východě apod. Působnost na tomto poli mohl ještě rozšířit poté, co byl v roce 1976 zvolen předsedou Socialistické internacionály. Pod jeho vedením se podařilo zastavit pokles vlivu demokratického hnutí a naopak rozšířit jeho aktivitu zejména ve sféře mezinárodní bezpečnosti a odzbrojení, v řešení vztahů mezi bohatým Severem a chudým Jihem a v oblasti lidských práv a sám se stal předsedou Nezávislé komise pro mezinárodní rozvoj (tzv. Brandtova komise).