Americkou „karanténu“ označovali za pirátský útok proti míru

Havana – Média bijí na poplach. Hrozba třetí světové války je všudypřítomná. To byl podzim roku 1962 v Karibiku. Spojené státy tehdy 22. října oznámily zahájení námořní blokády Kuby. „Pirátská politika na pranýři národů“, zněl titulek tehdejšího Rudého práva, které karibskému konfliktu věnovalo celou titulní stranu. Nehorázné rozhodnutí prezidenta Spojených států ohrožuje světový mír, další agresivní akce proti svrchovanému státu a potažmo proti nezadatelnému právu všech zemí svobodně využívat mezinárodních moří k volné plavbě, obchodu a dopravě, hlásal komunistický deník 24. října 1962.

A co se vlastně stalo? 

Americké špionážní letouny na kubánském území objevily sovětské balistické rakety a tohle byla odpověď amerického prezidenta Johna F. Kennedyho. Šest dní se svět probouzel se strachem, zda velmoci budou schopny tragédii zabránit. 

Balistické rakety začaly Sověti na Kubě rozmisťovat v létě 1962 v rámci operace Anadyr. Sovětské lodě, dosud vozící na ostrov jen potraviny a ropu, začaly na Kubu přepravovat rakety, odborníky i armádu. A následovala 22. října 1962 tzv. „karanténa“ - nejvyšší stupeň připravenosti pro strategické letectvo, raketová sila byla otevřena, hlavice aktivovány, jaderné ponorky se přiblížily k nepřátelským břehům… 

Americká „karanténa“ - útok proti míru… 

„Americkým imperialistům nejde o jakési útočné zbraně, ale o úplnou blokádu revoluční Kuby,“ tvrdilo Rudé právo a tyto „nekalé“ úmysly dokládalo tím, že „Kennedy dodal, že tato karanténa se v případě potřeby rozšíří i na další druhy nákladů a lodí.“ 

Rudé právo, 24. října 1962

„Tento pirátský krok je namířen nejen proti Kubě, ale proti všem zemím, které hájí svou svobodu a nezávislost. Proto byl tento nový agresivní krok vlády USA, který dosud nemá v míru obdoby, přijat mírumilovnými lidmi celého světa s obrovským rozhořčením.“


„Byli jsme krok od holocaustu a dělali jsme vtipy. Samozřejmě jsme věděli, že nám připadne role mrtvého, ale byli jsme odhodláni ji přijmout,“ popsal karibskou krizi pár let nato kubánský vůdce Fidel Castro, který tehdy trval na udržení konfrontační linie s USA, i když byly ve hře jaderné zbraně. Naopak americký prezident John Fitzgerald Kennedy a sovětský vůdce Nikita Chruščov se nakonec ukázali jako racionální aktéři, kteří svět uchránili před jadernou katastrofou. 

Nešlo jen o rakety, ve hře byl i boj v Bílém domě 

Pro Kennedyho se oněch několik dní stalo nejobtížnějším okamžikem jeho úřadování v Bílém domě. Musel totiž čelit tlaku generálů i politických jestřábů, kteří toužili po odvetě za krach akce z předchozího roku v kubánské Zátoce sviní. 

Důležitou roli tehdy sehrál i mladší bratr prezidenta Robert Kennedy, tehdejší ministr spravedlnosti, který tajně jednal se sovětským velvyslancem ve Washingtonu a který o těchto těžkých dnech napsal knihu 13 dní (též stejnojmenný film z roku 2000). Třináct dní je myšleno od 16. října, kdy JFK dostal na stůl špionážní snímky potvrzující existenci sovětských raket středního doletu na Kubě. 

Nakonec ale přece jen vyhrála diplomacie, i když ještě 27. října Sověti nad Kubou sestřelili americký špionážní letoun, jehož pilot zahynul - 28. října 1962 bylo dosaženo dohody. Moskva souhlasila se stažením raket výměnou za slib USA, že nezaútočí na Kubu a odstraní rakety z Turecka. Námořní blokáda byla zrušena 20. listopadu 1962.