Jak se žije na Manhattanu po Sandy?

New York - Na newyorském Manhattanu, kterým proletěla Sandy a zanechala za sebou spoušť, žijí také stovky Čechů a Češek. Jednou z nich je studentka Terezie Täubelová. Žije v horní části Manhattanu, a tak patří k těm méně postiženým následky ničivé bouře. I ona se ale dnes probudila do dne, jaký New York nepamatuje. Napsala nám několik svých postřehů.

V New Yorku stále ještě hustě prší a fouká silný vítr. Od rána jsou slyšet motorové pily, jak rozřezávají spadané větve a stromy. Taxíky jsou nedostatkové zboží. Normálně jich během pár minut profrčí stovky, teď jeden za 10 minut. Mobilní operátoři mají problémy, nedá se dovolat, SMSky chodí s velkým zpožděním. Chtěla jsem si vybrat hotovost, ale z 10 bankomatů nefungoval ani jeden. Jdu pěšky po Broadwayi, která je normálně plná lidí, teď tu prakticky není ani noha. 

Regály v místním supermarketu jsou úplně vyprázdněné. V neděli – před bouří – tu byl takový nával, že před vchodem měli člověka jako před nočním klubem, který pouštěl zákazníky po dvou. To už není nutné. Podařilo se mi ulovit taxíka, až uvnitř jsem zjistila, že už jednoho zoufalce veze, taxametr samozřejmě vypnutý. Bere jenom hotovost a smlouváme o ceně. Člověk si hned připadá skoro jako doma.

Manhattan je nicméně nyní skutečným rájem pro cyklisty. Tedy pro ty, kteří nezapomněli svá kola venku na ulici. Všude jich je spousta zkroucených a poničených. Kola teď vytáhli nejen „delivery boys“ - je to v podstatě nejrychlejší a nejspolehlivější dopravní prostředek.

Manhattan na sociálních sítích:

„Otevřel jsem okno a dole na ulici teče řeka.“

„Nikdy jsem Times Square neviděl tak opuštěné.“

„Reklamy pořád svítí, ale nikdo tam není.“

 „Půl bloku od Times Square se povalují opuštěné deštníky.“

„Na 95. ulici bývala stavební jáma, teď je tam půldruhého metru hluboký bazén.“


Nedaří se mi spojit se s dvěma kamarády, co bydlí dole na Manhattanu, předpokládám ale, že jsou jen odříznutí od telefonu a internetu. Dole totiž nic nefunguje. Tady nahoře je to relativně v pořádku, máme proud i více méně funkční telefony. Hotely jsou přeplněné. Služby - jako dobití telefonu nebo přístup k internetu - poskytují nejen svým hostům, ale všem, kteří to potřebují. Fronty jsou samozřejmě šílené. Proud by měli obnovit až za nějaké tři dny. Těžko říct, jak to Newyorčané, zvyklí mít neustále ucho na telefonu a být na internetu 24 hodin denně 7 dní v týdnu, zvládnou.

Studuji na NYC Columbia University, facebookový profil naší fakulty je zaplaven dotazy, kam může člověk přijít pomáhat s odstraňováním následků hurikánu. Lidé tu ale nabízejí i teplou sprchu, internet či skleničku něčeho ostřejšího. Škola bude zavřená i zítra. Na první pohled výhra, ale stejně nás už teď profesoři bombardují e-maily, že příští týden budeme muset vše nahradit a přednášky budou až dlouho do noci. Zkrátka nepoleví ani kvůli přírodní katastrofě.

Většina lidí z dolního Manhattanu hledá místo, kam by se na pár dní mohli přestěhovat. Ti, kterým byla nařízena evakuace, jsou na tom teď mnohem lépe - v neděli večer ještě lůžka v hotelech byla, teď je to složitější. Ovšem bez proudu se žije těžko, a jak říka moje kamarádka, co se pravděpodobně nastěhuje ke mně: „Tohle fakt nejde vydržet, nefunguje mi mobil a roztekla se mi všechna zmrzlina.“ Velký problém bude taky nefungující metro. Doprava v New Yorku v podstatě kolabuje, a vzhledem k tomu, že veřejná doprava bude obnovována „in pieces and parts“, tedy po částech, a tunely metra jsou pořád ještě zaplavené vodou, dá se očekávat, že to bude trvat i týden. Což mně osobně zas až tak moc nevadí, holt oželím lekci jógy a večeři s kamarády (nicméně restaurace ani jógová studia bez proudu stejně neotevřou), ale pro město je to velká rána, totální kolaps a chaos.