Praha – „S hlubokým zármutkem oznamujeme straně a všemu sovětskému lidu, že 10. listopadu 1982 v 8:30 hodin moskevského času náhle zemřel generální tajemník ústředního výboru KSSS Leonid Iljič Brežněv,“ psalo tehdejší Rudé právo. Smuteční atmosféra zasáhla i Československo - nikde se nesměl nalévat tvrdý alkohol a v televizi a rozhlase vysílali pouze Chopinův Pohřební pochod. Lidi tato situace inspirovala k různým vtipům. Sáhodlouhé přenosy z pohřebních ceremonií se nazývaly „nejsledovanějším televizním seriálem“ a za nový sovětský národní sport byly označeny „závody na lafetách okolo Rudého náměstí“.
Smrt Brežněva - první díl seriálu sovětských pohřbů
Rudé právo, 11. listopadu 1982:
Věrný pokračovatel Leninova díla, zanícený vlastenec, významný revolucionář a bojovník za mír a komunismus… Ztráta, která nás postihla je těžká a zármutek je hluboký. V tomto bolestném okamžiku se komunisté a všichni pracující Sovětského svazu ještě pevněji sjednocují kolem leninského ústředního výboru a jeho řídícího jádra, které se vytvořilo pod blahodárným vlivem Leonida Iljiče Brežněva.
Na den pohřbu - na 15. listopad - připadl v Československu státní smutek. Vlajky ČSSR a SSSR vlály na půl žerdi, přibyly černé prapory. „V 10 hodin dopoledne zazněly v našich městech a v závodech zvuky sirén a všechen československý lid uctil památku zesnulého dvouminutovým klidem, přerušením práce a zastavením strojů.“ Tvrdý alkohol člověku nenalili - a důvod? Aby se lidé neopili a neprojevovali se protistátně.
Brežněvův pohřeb byl ovšem nezpomenutelným zážitkem zejména pro ty, kteří jej sledovali v příměm přenosu. Rakev mužům vyklouzla z rukou a zřítila se se slyšitelným bouchnutím do hrobu. Zlí jazykové tento incident označovali za „ránu z jistoty“, z komunistických úst občas zaznívalo, že šlo prý o čestnou salvu.
Pětiletka pyšných pohřbů se proměnila v tragikomedii
Pětiletka pyšných pohřbů - tak politologové označují dobu mezi roky 1980 a 1985. Vrcholila krize komunistického systému, kterou provázela série úmrtí nejvyšších představitelů SSSR. Leonid Iljič Brežněv usiloval především o stabilitu systému a nedůvěřoval mladé generaci. Obklopoval se svými vrstevníky, od kterých požadoval spíše loajalitu než vlastní nápady. Tak se stalo, že na konci sedmdesátých let tvořili politbyro převážně sedmdesátníci. Životní styl jejich zdravotnímu stavu také neprospěl, stejně jako neustálý stres spojený s udržením funkce.
Berlínská zeď v roce 1989
Špatný zdravotní stav vysokého funkcionáře byl přísně utajován a úmrtí bylo zpravidla oznámeno se zpožděním. Následovalo vyhlášení státního smutku, kdy byly zakázány koncerty či divadelní představení. V televizi a rozhlase bylo možné slyšet výhradně Chopinův Pohřební pochod, ve školách a továrnách se pořádaly slavnostní tryzny. Vtipy tak na sebe nenechaly dlouho čekat:
Delegace na pohřeb byly vysílány z celé země. Anekdota: Ivanov byl vybrán, aby za celou dílnu nesl transparent na pohřbu Černěnka. „Proč já?“ protestuje. „Už jsem nesl za Brežněva i za Andropova.“ Parťák odpovídá: „Právě proto, Ivanove, máš šťastnou ruku!“
Závěr Pětiletky pyšných pohřbů se už nesl ve znamení naprosté ztráty autority státního a stranického vedení. Anekdota: Večerní televizní zprávy začíná hlasatel Igor Kirillov slovy: „Občané, budete se nejspíš smát, ale už zase nás postihla tragická ztráta.“
GALERIE
Leonid Brežněv zdroj: Getty Images
V souvislosti s úmrtím generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva dementovalo Rádio Jerevan několik mylných informací:
- Není pravda, že soudruh Brežněv zemřel už v r. 1975 a od té doby místo něho vystupoval jeho dvojník. Pravda je, že tyto metody jsou Sovětskému svazu bytostně cizí. Kromě toho v r. 1975 zemřel právě tento dvojník.
- Není pravda, že TASS uveřejnil zprávu o úmrtí soudruha Brežněva s 24hodinovým zpožděním. Pravda je, že Leonid Brežněv zemřel o den dříve, než to strana a vláda očekávaly.
- Není pravda, že k úmrtí soudruha Brežněva došlo zastavením činnosti srdce. Pravda je, že, jak ukázala pitva, soudruh Brežněv žádné srdce neměl.
- Není pravda, že pracující tábora míru přijali zprávu o úmrtí soudruha Brežněva lhostejně, nebo dokonce s radostí. Pravda je, že mnozí měli v očích slzy, zvláště v Polsku při demonstracích od policejního slzného plynu.
- Není pravda, že ošetřující lékař soudruha Brežněva dostal po smrti s. generálního tajemníka od soudruha Andropova Moskviče. Pravda je, že dostal Volhu, a to za trest přeplavat.
- Není pravda, že ÚV KSSS požádal papeže, aby prohlásil soudruha Brežněva za svatého, protože dodával církvi mučedníky. Pravda je, že papeže nežádal, ale poslal mu na vědomí v tomto smyslu usnesení.
- Není pravda, že sovětští občané, kteří se přišli rozloučit se zesnulým, obdrželi kilogram chleba bez potravinových lístků za normální cenu. Pravda je, že luxusními potravinami je třeba i nadále přísně šetřit.
Mír - to životadárné slovo!
Brežněv je nejvíce spojován s obdobím stagnace sovětské společnosti, s rostoucí silou SSSR na mezinárodní scéně a s takzvanou Brežněvovou doktrínou omezené svrchovanosti socialistických zemí. Pod jeho vedením tak SSSR vpadl do Afghánistánu a pro Čechy a Slováky je jméno Brežněva navždy spojeno s invazí vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.
Rudé právo, 12. listopadu 1982
Mír - toto životadárné slovo! Jak často zaznívalo z projevů a vystoupení soudruha Leonida Iljiče Brežněva! Vléval do vědomí a srdcí lidí celého světa naději, víru a přesvědčení, že mír zůstane a bude základním předpokladem šťastné, tvůrčí a sociálně spravedlivé budoucnosti světa…
… Z desítek tribun zaznívaly jeho projevy, burcující i varující, mobilizující všechny, kterým je drahá věc míru, k velkému zápasu, k pochodu života proti silám zmaru a zkázy.
Leonid Iljič Brežněv se narodil 19. prosince 1906 v ukrajinském průmyslovém městečku Kamenskoje. V 15 letech začal pracovat, v 17 letech vstoupil do komsomolu a v roce 1931 se stal členem komunistické strany. Jeho stranická kariéra začala stoupat až po službě v Rudé armádě (1935–1936). Strmá byla Brežněvova kariéra politického komisaře během druhé světové války, jejíhož konce se dočkal jako náčelník politického oddělení 18. armády v Poličce na Vysočině. Z války odešel jako generálmajor, v roce 1976 se stal maršálem SSSR.
Leonid Iljič Brežněv:
„Není a nemůže být taková síla na světě, která by byla schopna porazit socialismus, neboť socialismus je vůlí lidu, jeho dílem, jeho štěstím.“
Moci se chopil v říjnu 1964 a v čele SSSR stál 18 let. Nikdo jiný s výjimkou Josifa Stalina nebyl tak dlouho sovětským vůdcem. V posledních letech života ho však stáří, nemoci, léky i alkohol zbavily možnosti pracovat a jeho neutěšený stav byl veřejným tajemstvím. Málokterý státník se stal terčem posměchu jako on. Hruď pokrytá vyznamenáními, polibky se spřízněnými soudruhy a husté obočí, tak se také vzpomíná na tohoto muže, na jehož vládnutí část Rusů stále vzpomíná s nostalgií.