Albánie, drsná země plná kontrastů, slaví sté výročí samostatnosti

Tirana - Albánie byla takřka vždy nejchudší zemí Evropy. Historii má ovšem bohatou. A pohnutou. Přesně před sto lety se Albánci postavili proti osmanskému sultánovi a vyhlásili samostatnost. Tu ukončila druhá světová válka, po které v zemi až do roku 1985 vládl železnou rukou diktátor Enver Hodža. Za tu dobu zde vybudoval jednu z nejtužších a nejkonzervativnějších komunistických diktatur v Evropě. Po pádu režimu došlo v Albánii k úplnému zhroucení státního systému, což Albáncům nijak nezabránilo jezdit v mercedesech. S Hodžovým dědictvím se tato země plná kontrastů vyrovnává dodnes.

Albánci dali název italskému Toskánsku

První albánský útvar, Arbešské knížectví, vznikl na balkánském poloostrově na konci 12. století. V oblasti se však neustále válčilo a lidé utíkali buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Tvrdí se, že Toskánsko získalo svůj název právě od jihoalbánských Tosků. Zemi postupně začali ovládat Osmané, kteří vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, ke kterému se dodnes hlásí většina obyvatel země.

Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokou negramotností a téměř žádným průmyslem. Proti Osmanské nadvládě tak začal sílit odpor a po první balkánské válce se Albánii 28. listopadu 1912 podařilo vyhlásit nezávislost. V červenci 1913 byla v Londýně podepsána mírová smlouva, která Albánii definitivně stanovila jako autonomní, suverénní knížectví.

Hodžova Albánie, aneb první ateistický stát světa

Pět měsíců před druhou světovou válkou obsadila Albánii fašistická Itálie. Během války se za spoluúčasti albánské komunistické strany zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které zemi roku 1944 osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, který následně mezi lidmi získal ohromnou oblibu. Od konce druhé světové války do roku 1985 pak vládl v zemi železnou rukou. Za tu dobu z ní vybudoval jednu z nejtužších a nejkonzervativnějších komunistických diktatur v Evropě, která se postupně rozhádala s komunisty jugoslávskými, sovětskými i čínskými a nakonec se ocitla v mezinárodní izolaci.

Za Hodžova režimu bylo vězněno nebo posláno do internačních táborů na 100 tisíc Albánců, ve vězeních bylo popraveno nebo zemřelo 6 500 lidí. Všechny občany pak postihla katastrofální hospodářská situace, která byla důsledkem stalinistické ekonomické politiky a hospodářské izolace země. Hodža dokonce v roce 1967 vyhlásil Albánii „prvním ateistickým státem světa“.

Albánie se stále vyrovnává s Hodžovým dědictvím 

Od pádu komunismu na počátku devadesátých let se demokratické vlády vypořádávají s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu. Ani jedny volby od té doby nesplňovaly mezinárodní standardy a provázela je obvinění z falšování výsledků. Protivládní demonstrace kvůli údajně zmanipulovaným volbám vyhnala například počátkem loňského roku do ulic tisíce lidí a střety s policií si vyžádaly několik mrtvých. Právě kvůli nestabilní domácí politické situaci Evropská unie zatím odepřela Albánii kandidátský status. Členem NATO je Albánie od dubna 2009.

Albánie je jednou z nejchudších zemí Evropy. Mimo jiné jí vysychá i tok peněz, které domů posílá milion Albánců žijících v krizí zmítaném Řecku a Itálii. "Tohle je poprvé, kdy čelíme krizi. V tržní ekonomice jsme nemluvně. Nevíme, jak zacházet s tržní ekonomikou, natož jak řešit krizi, konstatuje ekonom Gjergi Filipi. Veřejný dluh má příští rok překonat hranici šedesáti procent hrubého domácího produktu. 

Zemi v uplynulých letech výrazně poznamenaly dvě události: chaos po pádu finančních pyramidových systémů v roce 1997 a příchod 440 000 uprchlíků ze sousedního jihosrbského Kosova o dva roky později.

Video Albánie oslavila 100 let
video

Albánie oslavila 100 let

Československo bylo nejvýznamějším albánským partnerem

Do roku 1988 bylo Československo nejvýznamnějším obchodním partnerem Albánie a mělo prakticky monopol v nákladní dopravě a železnici. Zajímavostí je, že roku 1968 Albánie vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy.