Vzpomínky pamětnice leningradské blokády: Bomby, hlad, kanibalismus a mráz

Petrohrad – Bombardování, nedostatek jídla a svozy mrtvol na saních do společných hrobů. Tak vzpomíná na obléhání Leningradu Lidia Dubovická, jedna z posledních pamětnic jedné z nejhorších tragédií druhé světové války. Hitler se snažil dnešní Petrohrad získat, a zasadit tak Stalinovi osudovou ránu. Město se ale bránilo. Němečtí vojáci chtěli obyvatele vyhladovět – blokáda trvala 872 dní.

„Byly to takové těžké dny v roce 1941, že do kornoutku z novin nasypali pouhé dvě nebo tři lžičky mouky, nic víc,“ říká Dubovická, která za pár dní oslaví sté narozeniny. Jedna z jejích dvou dcer nepřežila. Zatímco Jevgenija ji dodnes doprovází na každém kroku, Irina zemřela ve dvou letech v zimě 1942. Vyhladovělý dětský organismus totiž nevydržel větší porci jídla, kterou matka dceři dala. „Irenka mi umřela, protože jsem jí dala najíst,“ říká.

Město nebylo zcela obklíčeno. Když zamrzlo Ladožské jezero, stalo se významnou dopravní cestou - spojením s východem, kde Němci nebyli. Říkalo se jí Cesta života, proudily po ní do Leningradu potraviny. V ledu ale byly díry od bomb a během prvních dvou týdnů fungování ledové cesty se propadlo 157 aut.

Na začátku blokády byly ve městě zásoby jídla jen na 25 dnů. Město bylo bez dodávek proudu. Zamrzla kanalizace a vodní potrubí, nefungovalo topení a v domech byl mráz a hlad.

Krutá zima byla na přelomu let 1941/42, prakticky žádné jídlo nebylo, z ulic zmizeli i psi, kočky a další zvířata. Jen v prvních dvou měsících roku 1942 si hlad a mrazy vyžádaly přes dvě stě tisíc obětí. V pololetí už úřady hlásily 540 tisíc mrtvých. Zmrzlé mrtvoly ležely na chodnících i několik týdnů - nebyl nikdo, kdo by těla uklidil; až když se oteplilo.

O kanibalismu se celá desetiletí mlčelo

Hrdinství obyvatel při obraně Leningradu ale doprovázely také události, o nichž se celá desetiletí nepsalo. Boj o přežití vedl i ke kanibalismu. Jen za první pololetí roku 1942 bylo zatčeno za kanibalismus přes dva tisíce lidí, vojenské soudy tehdy vynášely okamžitě tresty smrti. Nejhorší byl podle historika Alexandra Vojciechovského mrazivý únor 1942. „Na ulici našli mrtvolu, odstranili vnitřnosti a doma udělali řízky, které šli prodat na tržnici,“ říká. Často vojenské hlídky vzaly moc do svých rukou a za kanibalismus viníka zastřelily na místě.

Lidia Dubovická, pamětnice blokády Leningradu:

„Sousedka se mě ptala, zda má sníst svou milovanou kočku. Co si prý myslím. Povídám jí: Julko, co ti mám říct? Můžeš ji sníst, jak chceš. A ona ji snědla. (…) Na trhu také prodávali nějakou tlačenku, říkali, že je to prý lidské maso.“


Obležení města definitivně skončilo v lednu 1944. Obě strany zaznamenaly rozsáhlé ztráty vojáků i techniky a ve městě zemřelo hladem kolem jednoho milionu lidí.

/*json*/{"map":{"lat":60.640876366391,"lng":30.8056640625,"zoom":7,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":[],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/