Až za hrob. Železná Maggie rozděluje Británii i po smrti

Londýn - Za pozornosti celého světa proběhne příští středu pohřeb Margaret Thatcherové. Spousta Britů bude zesnulou expremiérku oplakávat a své Maggie děkovat za vykonané služby. Ovšem neméně obsáhlá skupina lidí odchod političky s železnou pověstí oslaví s nefalšovanou radostí. Thatcherová pro ně navždy zůstane vůdkyní s minimálním citem pro potřeby občanů. ČT24 zprostředkuje smuteční průvod s vojenskými poctami přímým přenosem ve speciálním vysílání - začne 17. dubna od 10:00 hod.

Zdroj: Getty Images Autor: Hulton Archive/Stringer

Zachránkyně britské ekonomiky, jež národu vrátila sebevědomí. Bezcitná „čarodějnice“ rozvracející sociální konsenzus. Těžko budeme v novodobých dějinách - Británie a Evropy vůbec - hledat politickou osobnost, která v době svého působení vyvolávala takové rozpory jako první britská premiérka. Zatímco Buckinghamský palác vyvěsil v den jejího úmrtí Union Flag na půl žerdi a z celého světa se slétávaly kondolence, do ulic mnoha měst vyšly skupinky slavících lidí se šampaňským v ruce. Řada deníků musela kvůli urážkám a vulgaritám na adresu baronky uzavřít diskuse pod svými články.

Britský veřejný život je více než dvě dekády poté, co Margaret Thatcherová opustila nejvyšší funkci, stále definován diskusemi o pokračování jejího odkazu. Vedle spousty těch, kteří její liberální opatření - krácení veřejných výdajů, snižování daní z příjmu, boj s odbory - přijímají s nadšením, přirozeně existuje nemalá skupina občanů, kteří by rádi její politiku zmírnili, nebo dokonce obrátili nazpět.

Rozdělení Velké Británie na dva tábory potvrzuje bleskový průzkum společnosti ICM. V den úmrtí se sice většina respondentů - polovina všech oslovených - shodla, že pozitivní přínos Thatcherové pro zemi převažuje, názory mezi odpůrci a obdivovateli přesto zůstávají silně polarizované. Celá čtvrtina hodnotí její odkaz jako „velmi dobrý“, ovšem většina jejích kritiků - pětina z celkového vzorku - zase klade před tuto dobu výrazně záporné znaménko - „velmi špatný“. Pouze 5 procent Britů nemělo na její osobnost žádný názor.


Jak napsal The Economist, zesnulá reformátorka hluboce věřila, že společnost musí podporovat a odměňovat zejména ty, kteří sami dokážou vytvářet blahobyt, jejž vlády potřebují, aby mohly pomáhat slabým. „Nikdo by si ani nevzpomněl na samaritána, kdyby ten měl jen dobré úmysly. Musel mít i peníze,“ uvedla v televizním interview v roce 1986. Privatizací bytového fondu posunula voličskou základnu více doprava. „Téměř všichni poté vlastnili nějaké akcie a chtěli, aby ekonomika fungovala,“ soudí Jaromír Soukup, historik britských dějin z Filosofické fakulty UK.

Ilustrační foto
Zdroj: Isifa/Rex Features
Autor: Jeff Blackler

Tímto důrazem ale zároveň ještě víc zabetonovala už tradiční třídní rozvrstvení lidí v Británii. „Ona z pohledu chudých ztělesňuje všechno, co bylo tak strašně elitářské. Ona vedla třídní válku,“ prohlásil o konzervativní političce jeden z davu slavících Londýňanů.

Odboráři na lopatkách 

Mnoho kritiků bývalé premiérce vytýká, že takováto polarizace společnosti trvá už od 80. let minulého století. „Její zákonodárství vedlo ke stávkám, společnost pak rozdělila tím, že stávkové hnutí potlačila,“ vysvětluje Soukup. Nejvýbušnější zůstávají její vztahy s odborovým hnutím, které svou neústupností při hornických stávkách, z nichž ta nejdelší bez úspěchu trvala od března 1984 od dubna 1985, de facto položila na lopatky.

Do roku 1992 byla uzavřena téměř stovka dolů a dosud značná síla odborů se v Británii podstatně umenšila a přešla na stranu manažerů. „Otočila celý národ proti nám a násilí, kterého jsme si dost užili, bylo strašlivé,“ připomněl bývalý předák hornických odborů z Durhamu na severovýchodě Anglie David Hopper situace, kdy se rozhánění demonstrací neobešlo bez prolité krve.

„Vypadá to jako jedny z nejlepších narozenin, co jsem kdy měl,“ komentoval proto smrt své úhlavní protivnice čerstvý sedmdesátník Hopper. „Zničila naši komunitu, naše vesnice, naše lidi. Není zde žádná práce a žádné peníze, to je ten pravý, smutný odkaz, který nechala za sebou,“ vykládá o důsledcích ekonomických reforem bývalý zaměstnanec uhelných dolů.

K jak zásadnímu zlomu došlo ve vztahu mezi britskými odbory a establishmentem s příchodem Thatcherové do úřadu, popsal týdeník The Economist koncem listopadu 1990, po její rezignaci:

„Dřívější pováleční premiéři - toryové i labouristi - se odborových předáků obávali. Zřídka vstupovali na jejich teritorium, a pokud se k tomu odhodlali, chovali se tam jako v minovém poli. Thatcherová však s nimi zacházela s opovržením. Její předchůdci odborové předáky zvali do Downing Street na 'pivo a sendviče', ona se s nimi sotva setkala. Dala si je místo toho ke snídani.“


Co nefunguje, prodáme. Trhy rozhodnou

V rámci přísných rozpočtových škrtů a snah o ozdravení nevýkonné ekonomiky přestala Thatcherová podporovat krachující podniky a ty továrny, které ještě bylo možné zachránit, předala bez milosti k privatizaci. Téměř okamžitým výsledkem opatření ale byl prudký nárůst nezaměstnanosti na 12 procent v roce 1984. „Když odepsala náš zpracovatelský průmysl, rozhodla se, že může žít se dvěma či třemi miliony nezaměstnaných,“ poznamenal labouristický exstarosta Londýna Ken Livingstone. Vytvořením armády závislých na sociálních dávkách státní výdaje tudíž paradoxně vzrostly o necelých 13 procent. 

Ilustrační foto
Zdroj: Getty Images
Autor: Keystone

Stát si sice nad některými oblastmi, jako byly třeba železnice, ponechal kontrolu, velké státní firmy - britské telekomunikace, British Airways, britské ocelárny, britské plynárny - ale rozprodal. Thatcherová tímto opustila jakoukoliv průmyslovou strategii, tvrdí hospodářský editor deníku The Guardian Larry Elliot. „Nevěřila ve výběr těch nejlepších, raději spoléhala na tržní síly, aby zajistily přežití nejschopnějších,“ konstatoval.

Výrobní průmysl podle kritiků potlačila jednak zanedbáváním inovací a investic a také preferencí deregulace finančních služeb. S tím se shoduje i Joseph Stiglitz. „Britskou ekonomiku postavila na špatné základy v podobě financializace,“ tvrdí nositel Nobelovy ceny za ekonomii. Podíl výroby na domácím HDP poklesl mezi lety 1979 až 1990 o necelá tři procenta. Nastoupený trend ostatně pokračuje dodnes, francouzský prezident Sarkozy proto mohl počátkem minulého roku premiéra Camerona popíchnout, že Spojené království „nemá žádný průmysl“.

V této souvislosti proto při hodnocení éry jedenáctiletého panování „Železné lady“ zaznívají hlasy, že negativní důsledky „thatcherismu“ pociťuje na vlastní kůži i současná Evropa. Tím, že se Velká Británie a další země staly vlivem Thatcherové nebezpečně závislými na finančním sektoru, měly být položeny základy celosvětové ekonomické krizi vrcholící před čtyřmi lety.

Ilustrační foto
Zdroj: WPA Pool/Getty Images
Autor: Suzanne Plunkett

Historik Soukup ovšem připisování těchto „zásluh“ výhradně premiérce brzdí. „Thatcherismus“ podle něj sama Thatcherová nestvořila. „Základní rysy její politiky se v britské politice objevují už v 60. letech a to, čemu se říká thatcherismus, už měla v programu vláda Edwarda Heathe, který nastupoval v roce 1970,“ upozorňuje historik. „Ona pouze důsledně sledovala to, co chtěl prosadit Heath, ale sám to nedokázal, protože neměl sílu jako ona.“

Hudební scéna může být Thatcherové vdečná

I nejvášnivější odpůrci ovšem mohou být své bývalé premiérce za něco vděční – během její vlády vznikly podle mnohých hudebních kritiků ty nejlepší skladby své doby. "Pokud chcete dělat politickou hudbu, potřebujete mít něco, proti čemu reagovat. A tady toho byla spousta, tvrdí Alexis Petridis, hudební kritik z listu The Guaridan. Převážně levicové a z principu protivládní umělce, pro které byla kulturním barbarem, konzervativní premiérka přiváděla k zuřivosti svými reformami včetně postupného snižování finančních prostředků určených na kulturní a vzdělávací instituce.

 

Na protest proti vládě Margaret Thatcherové vzniklo nespočet rockových písní. Nejostřeji se proti premiérce ozývaly punkové kapely.

Výbuch kreativního hněvu se ovšem projevoval ve všech sférách. „Měla fenomenální vliv na britské kulturní prostředí tím, že vytvořila silnou ideologickou odezvu,“ připouští David Khabaz z London School of Economics. „To, co jste četli, co jste sledovali a poslouchali, určovalo, zda budete pro Thatcherovou, nebo proti ní,“ podotkl David Christoper, autor knihy Britská kultura.

Přehled několika protestsongů proti Železné lady:

Elvis Costello - „Tramp The Dirt Down“

Billy Bragg - „Waiting for The Great Leap“

Pink Floyd - „The Fletcher Memorial Home“ 

Morrissey - „Margaret on the Guillotine“

Pete Wylie - „The Day that Margaret Thatcher Dies“

(Více například zde)