Tučňáci proti cenzuře. Turecká média chtěla utajit revoluci

Ankara/Istanbul - Protesty proti autoritářské vládě tureckého premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana, při kterých zemřely čtyři osoby a další více než čtyři tisícovky byly zraněny, pokračují už druhým týdnem. Demonstrující ovšem nechtějí jen pád mocného premiéra, požadují i posílení svobody slova. Neschopnost tureckých médií pokrývat jedny z nejzásadnějších událostí v historii země spoustu odpůrců vlády rozzuřilo a podnítilo další nepokoje. Chování zejména turecké televize ale nebylo žádným velkým překvapením. Nesvoboda novinářů a autocenzura  patří k dlouhodobým kritickým momentům turecké demokracie.

Po příletu do země, v jejíchž ulicích už několikátý den probíhá otevřená revolta proti vládnoucímu establishmentu, může návštěvníka Ankary, Istanbulu či jiných velkých tureckých měst vedle jiného překvapit invaze kreslených postaviček tučňáků. V podobě graffiti zaplnily zdi úřadů, vlají na praporech a s nápisem „Ještě že nežiju v Turecku“ zírají z triček demonstrantů.

Turci se tak snaží upozornit na exces jednoho z hlavních zpravodajských kanálů v zemi: ve chvíli, kdy demonstranti v Istanbulu předminulou neděli slzeli v dýmu slzného plynu a uhýbali gumovým projektilům, CNN Turk - místní verze amerického zpravodajského gigantu - vysílala epizodu třídílného přírodopisného dokumentu o tučňácích. Pevnou programovou strukturu držely i konkurenční kanály, v televizích běžely pořady o vaření, soutěž krásy či biografický film o Adolfu Hitlerovi. Vyhodit z konceptu se nenechal ani tisk, o pátečním násilném rozehnání okupace parku Gezi se ve svém sobotním vydání nezmínil ani slovem téměř žádný deník.

Z tučňáků na turecké CNN se postupem času stal symbol špatné práce tureckých médií. Na Twitteru koluje spousta vtipů a koláží s touto tematikou, tučňáci s plynovou maskou a brýlemi se už dokonce objevili i na obálce komiksového časopisu. On-line petice vyzvala americkou CNN International, aby se CNN Turk vypověděla svou franšízingovou dohodu.


Zatímco turecké úřady mohou mediální ignoraci vidět jako způsob, jak zabránit dalšímu šíření nepokojů, reálný efekt je spíš opačný. Narušenou svobodu slova totiž zahrnují demonstranti mezi hlavní výtky, které mají k premiérovu autoritářskému přístupu k vládnutí. Z přibližně tří tisícovek respondentů on-line průzkumu provedenému istanbulskou univerzitou Bilgi uvedlo 84 procent dotázaných nedostatečné mediální pokrytí jako jeden z důvodů, proč se přidali k protestům. Kácení stromů v parku Gezi – původní rozbušku demonstrací – přitom jmenovalo jen 54 procent lidí.

Kvůli nedostatečnému informování o krvavých událostech řada občanů zaměřila svůj hněv právě na mediální organizace. Nejprve se stovky lidí sešly před sídlem komerční televizní stanice HaberTürk, poté se protestovalo před další soukromou televizí NTV. Rozzuření Turci novinářům z této stanice, která v době prvních protestů vysílala pořad o vaření, poničili přenosovou techniku a ředitel společnosti Dogu-Media Group, která NTV vlastní, se druhý den omluvil. „Naše publikum se cítí být zrazeno. Naší profesní zodpovědností je podat zprávu o všem, co se zrovna děje,“ uvedl Cem Aydin na videozáznamu, který byl rozeslán zaměstnancům, ale rychle se dostal ven. „Vám a našim divákům dlužíme omluvu,“ dodal.

Ilustrační foto
Zdroj: AP Photo
Autor: Thanassis Stavrakis

Nejméně svobodní novináři v Evropě

I když je Turecko demokratickou zemí, existuje tam i dlouhá tradice potlačování svobody slova. Už v dobách Mustafy Kemala Atatürka byla kritika „otce Turků“ v podstatě vyloučena, potlačovány byly i zmínky o problémech kurdské menšiny a v tisku neměly šanci ani levicové názory. Nyní je podle indexu, který pravidelně zveřejňuje organizace Reportéři bez hranic, Turecko na chvostu žebříčku zemí hodnocených podle míry svobody informací - figuruje na 154. místě ze 179 hodnocených států. Zařadila se těsně za Mexiko a před jihoafrické Svazijsko a Ázerbajdžán. Turecko je bezkonkurenčně nejhorší v celé Evropě, svobodněji se žurnalistům pracuje i v Číně a Rusku nebo Afghánistánu. Ještě v roce 2002, kdy AKP převzalo vládu, Turecko drželo 99. místo.

Jedním z důvodů takového sešupu jsou desítky novinářů ve vězení – odhady se pohybují mezi 30 a 70 osobami - a podmínky mnoha dalších, které znejisťují probíhající soudní žaloby či velmi nejisté pracovní smlouvy se zaměstnavateli. „Zpočátku to byli hlavně kurdští novináři, ale za poslední léta se do vězení dostala i řada kritiků vlády, kteří čelili nesmyslným nařčením,“ popisuje praktiky místních úřadů analytička Lenka Filípková. Za mříže se velká část z nich dostala tak, že byli obviněni z protistátní činnosti či podpory terorismu. To spočívalo například v tom, že udělali rozhovor s některým z kurdských lídrů. Mezi tureckými novináři se tak ze strachu z žaláře nebo z obav ze ztráty zaměstnání rozmohla přirozená autocenzura.

Deník Guardian upozornil i na rostoucí frekvenci, s níž premiérův úřad přímo komunikuje s vedoucími redaktory hlavních médií. Vyčnívá prý hlavně nepsaná žádost úřadu co nejméně referovat o státních návštěvách a veřejných vystoupeních tureckého prezidenta Abdullaha Güla - Erdoğanova nejvážnějšího soka v řadách strany AKP i mezi ústavními činiteli.


Ilustrační foto
Zdroj: Getty Images
Autor: Lam Yik Fei

Cenzura se projevuje rovněž na internetu, podle britského deníku Guardian je v zemi aktuálně blokováno více než 15 tisíc stránek. Kvůli videím, která údajně urážela prvního prezidenta Atatürka, se v letech 2007 až 2010 mezi zapovězené opakovaně dostal server YouTube, znám je i případ několik měsíců trvající blokace osobní stránky jednoho z nejznámějších propagátorů ateismu Richarda Dawkinse.

V Turecku je ale stále ještě podstatný rozdíl mezi tím, jak na nynější protesty reaguje turecká vláda a jak se k podobným událostem dříve postavily třeba autoritativní režimy během arabského jara. Tehdy některé státy zcela vypnuly internet i mobilní signál, aby rebelům znemožnily komunikaci.  

Ilustrační foto
Zdroj: Getty Images
Autor: Uriel Sinai

To v Turecku sice podle analytiků v masovém měřítku nehrozí, špičky režimu se ale nijak netají svou antipatií k sociálním sítím, na něž se Turci zprvu kvůli nefunkčnosti tradičních médií hromadně obrátili. „V současné době existuje hrozba, nazývá se Twitter,“ prohlásil premiér Erdoğan. „Můžeme zde najít ty nejlepší příklady lží. Pro mě jsou sociální média největší hrozbou společnosti,“ uvedl. A bezpečnostní složky se podle toho i chovají. Minulý týden policisté zadrželi 25 lidí kvůli podezření, že používali Twitter k podněcování násilí, v pondělí bylo pod stejnou záminkou zatčeno 13 osob v jihoturecké provincii Adana.

Média a byznys - vražedná kombinace

Jádro odpovědi na otázku mnoha Turků, proč jim vlastní sdělovací prostředky zamlčovaly nejdůležitější události v novodobé historii země, leží zejména ve vlastnické struktuře hlavních mediálních společností. Velké množství tureckých novin a televizí je v rukou konglomerátů, jež podnikají i v dalších oblastech, jako je stavebnictví, bankovnictví či důlní průmysl. Například zmíněný majitel NTV Cem Aydin kromě médií vlastní sítě restaurací, nákupní centra a autosalony.

Jelikož se obchodní zájmy mediálních magnátů pohybují i v jiných sférách, než je plná informovanost občanů, a jejich zisk je z velké míry závislý na vládních kontraktech, jsou vlastníci novin a televizí více ochotni k ústupkům. „Pokud jste stavební společnost, která se účastní výběrových řízení, budete pravděpodobně velmi obezřetně sledovat, o čem informuje vaše médium,“ vysvětlil pro The International Herald Tribune organické propojení světů byznysu a médií Didem Akyel Collinsworth, analytik organizace International Crisis Group. 

Ilustrační foto
Zdroj: Getty Images
Autor: Lam Yik Fei

V čerstvé paměti zůstává třeba případ majitele televizních kanálů Kanal D a CNN Turk a dvou nejvlivnějších deníků Hürriyet a Radikal. Společnost Dogan Holding v roce 2009 dostala pokutu 2,5 miliardy dolarů za údajné daňové úniky, mnozí ale trest spojovali s tím, že její média krátce předtím podrobně popsala korupční skandály lidí napojených na AKP. Přestože pokuta byla snížena z původních 3,8 miliardy, společnost se musela následně vyrovnávat se spoustou dalších žalob. Kvůli vzniklým problémům pak majitel musel omezit byznys v jiných odvětvích.

Důvody nepřímé cenzury jsou ale často mnohem prozaičtější než obchodní kontrakty. To je případ islámských televizních kanálů Kanal 7, Samanyolu TV, Ulke TV i deníku Yeni Safak, které k proislámské straně AKP poutá ideologická blízkost. Majitel soukromé stanice 24 TV, jež je k protestujícím rovněž velmi kritická, je zase znám svým vřelým přátelstvím s premiérem Erdoğanem.

Přesto podle BBC existují výjimky v podobě CNN Turk, který - zřejmě poučen excesem s tučňáky - poskytuje mnohem více informací než státem vlastněné stanice, a menších opozičních kanálů. „Žádný televizní kanál nevysílá, co se tady děje, liší se jenom Halk TV a Ulusal TV,“ vyjmenoval nezávislé ostrůvky Cansu Kelesoglu, 24letý demonstrant na Taksimském náměstí. Halk TV, jenž dává prostor primárně opoziční straně, pokrývá protesty nepřetržitě.

Ilustrační foto
Zdroj: Getty Images
Autor: Uriel Sinai