Agent Orange a napalm: symboly války ve Vietnamu zabíjejí dodnes

Praha - Ozbrojený konflikt ve Vietnamu je už sice dávno minulostí, země se však s následky konfliktu potýká dodnes. Podle odhadů leží pod zemí asi 800 tisíc tun nevybuchlé munice a rozsáhlé oblasti jsou zamořené jedovatými chemikáliemi, které američtí vojáci používali na ničení džungle. Teprve loni ale učinily USA symbolický krok, když přiznaly rozsah použití chemických zbraní a začaly se podílet na likvidaci zamořených území. Tento týden uplynulo čtyřicet let od posledního amerického bombardování Vietnamu.

Boje na území dnešního Vietnamu, Laosu a Kambodži probíhaly od roku 1946 až do roku 1975. Ve třicet let trvající guerrilové válce nejprve jednotky prezidenta Ho Či Mina bojovaly proti koloniální Francii, pak proti USA – ozbrojený konflikt si podle odhadů vyžádal 2,3 až 3,8 milionu obětí. Boje měly několik etap: samotná vietnamská válka probíhala mezi roky 1964 až 1973. Na straně Vietnamců si vyžádala 1,5 milionu životů, Američanů padlo skoro 60 tisíc. 

Počty amerických vojáků na prozápadním jihu Vietnamu postupně rostly – zejména poté, co v roce 1960 USA uzavřely s jihovietnamskou vládou dohodu o vzájemné pomoci. Spojené státy byly přesvědčeny o nezbytnosti boje proti šíření komunismu v Asii - sever totiž podporoval Sovětský svaz.

Začátek skutečné války znamenal Tonkinský incident v roce 1964, kdy měla severovietnamská plavidla bez důvodu napadnout v Tonkinském zálivu americký torpédoborec Maddox i další plavidla. V roce 2005 ovšem vyšlo najevo, že minimálně část incidentů byla smyšlená. Tato událost nicméně stačila k tomu, aby americký Kongres schválil rezoluci, na jejímž základě začaly letecké útoky na severní Vietnam. 

Vietnamská válka
Vietnamská válka

Do bojů postupně Američané vyslali prakticky celý letecký arzenál - od stíhaček z letadlových lodí až po mohutné bombardéry B-52, které si na vietnamském nebi odbyly bojovou premiéru. Celkem svrhli Američané na Vietnam na 45 milionů tun bomb i miliony litrů chemikálií, včetně neblaze proslulého herbicidu Agent Orange.  

V Americe mezitím výrazně vzrostl odpor k válce – o dění se veřejnost dozvídala díky rozsáhlému zpravodajství a také svědectví veteránů, kteří se vraceli domů. Odpůrci poukazovali na neřešitelnost situace, vysoký počet obětí a extrémní míru násilí jak mezi oběma stranami, tak hlavně na civilistech. To byl třeba případ masakru ve vesnici My Lai, kde američtí vojáci v roce 1968 povraždili pět stovek civilistů. V roce 1969 proběhla ve Washingtonu slavná demonstrace za mír, které se zúčastnilo nejméně čtvrt milionu lidí.


Rozhovory o ukončení války se v Paříží vedly už od roku 1968, dlouho ale neúspěšně. Po nástupu prezidenta Nixona Američané v roce 1969 výrazně změnili taktiku: začala „vietnamizace“ války. Do bojů se místo Američanů měly více zapojit jednotky jižního Vietnamu. Nakonec všechny strany konfliktu podepsaly v lednu 1973 dohodu o ukončení války – za smlouvou stáli jako hlavní vyjednavači pozdější americký ministr zahraničí Henry Kissinger a významný hanojský diplomat Le Duc Tho. Poslední americké bojové jednotky zemi opustily v březnu téhož roku. 

Severní Vietnam se ale svých plánů na sjednocení země nevzdal a v roce 1975 zahájil ofenzívu. Jihovietnamské jednotky v bojích neměly šanci – v dubnu padl Saigon a 2. července 1976 byla vyhlášená sjednocená prosovětská Vietnamská socialistická republika. Ze země mezitím uprchly stovky tisíc Vietnamců, kteří se obávali msty komunistů. 

Zasaženy čtyři miliony lidí

I čtyřicet let po skončení války jsou ve Vietnamu stále patrné její následky. Američané tam totiž svrhli 45 milionů tun bomb a nevybuchlá munice dodnes mrzačí místní obyvatele. Podle studie nadace amerických vietnamských veteránů a vietnamského ministerstva obrany zabily tyto „zapomenuté“ miny a bomby od roku 1975 více než 42 tisíc lidí. USA navíc v zemi nasadily jedovaté herbicidy na zničení husté vegetace v džungli – obrovská území jsou tak dodnes kontaminována. Nechvalně známý je hlavně Agent Orange, který vojáci rozprašovali nad džunglí. Šlo o kódové označení směsi dvou herbicidů, která měla usnadnit bombardování základen v džungli - vedlejším produktem je vysoce toxický dioxin.

Podle vietnamské vlády chemikálie zasáhla přes 4 miliony lidí, z toho tři čtvrtiny trpí nemocemi a defekty už od narození. Americká strana ale tyto údaje stále zpochybňuje. Podle ní spojitost s bojovými látkami a množstvím postižení v oblastech zasažených herbicidy nikdo přesvědčivě neprokázal. 

Americký vrtulník rozprašuje Agent Orange v deltě Mekongu
Americký vrtulník rozprašuje Agent Orange v deltě Mekongu

Loni ale Spojené státy udělaly symbolicky krok, když se vůbec poprvé zapojily do odstraňování chemikálie Agent Orange. Odhaduje se, že bylo nad vegetací rozprášeno asi 70 tisíc tun herbicidů. Vláda poskytla 41 milionů dolarů na projekt, který má do roku 2016 snížit kontaminaci půdy v okolí bývalého letiště Danang, ze kterého startovaly letouny s jedovatým nákladem. „Činíme první krok k pohřbení odkazu své minulosti,“ prohlásil při zahajovací ceremonii americký velvyslanec David Shear. 

Právě otázky spojené s náhradami za zdravotní postižení obyvatel patřily mezi hlavní poválečné problémy. Veteráni, kteří byli vystaveni působení látky Agent Orage, už sice byli odškodněni. V roce 2007 však americký soud zamítl žalobu Vietnamu proti výrobcům herbicidu v USA. 

Z oblohy padaly napalmové bomby

Vedle herbicidu Agent Orange se stal dalším hrůzným symbolem vietnamské války napalm. Tato látka je vysoce hořlavá a přichytí se prakticky na cokoli – pokud zasáhne lidské tělo, tak to prakticky vždy znamená smrt a navíc velice bolestivou. Americké jednotky nasadily napalm ve Vietnamu v letech 1965 – 72. Nejprve ho používaly pozemní jednotky, když plamenomety ničily hustou džungli. Mnohem horší však byly letecké útoky, kdy napalmové bomby shazovaly bombardéry B-52 ze vzduchu. Jeden takový útok mohl vyhladit celou vesnici. 

Ostatně jedním ze symbolů války ve Vietnamu se stala černobílá fotografie Nicka Uta, za kterou později získal Pulitzerovu cenu (zde v úvodu textu). Na snímku jsou vyděšené děti prchající před napalmem, nahá dívka ze sebe strhla hořící šaty a v pozadí je vidět hořící vesnice. Šlo o útok jihovietnamské armády na údajné skrýše Vietkongu - jednotek komunistického severu -, jeden z letounů ale omylem shodil napalm na civilisty. 

Kim Phucová z fotografie Nicka Uta z roku 1972
Kim Phucová z fotografie Nicka Uta z roku 1972

Hrůzná fotografie má ale šťastný konec, nahá dívka ze snímku se vyléčila, a teď v Kanadě pomáhá dětem, které trpí v jiných obzrojených konfliktech. Kim Phucová však měla obrovské štěstí, že popáleniny třetího stupně přežila: „Napalm je ta nejstrašnější bolest, jakou si dovedete představit,“ vzpomínala po letech.

Vláda o konfliktu lhala, ukazují dokumenty

Celá pravda o válce ve Vietnamu vyšla najevo až v roce 2011, kdy Americký národní archiv zveřejnil Pentagon Papers. Šlo o záznamy administrativy prezidenta Johnsona o skutečném průběhu konfliktu. Část unikla už v 70. letech, v roce 1971 předal informace listu New York Times mladý politolog Daniel Ellsberg a už tehdy se ukázalo, že vláda lhala o tom, jak na bojišti postupovala. Třeba prezident Johnson v prezidentské kampani osočoval svého soka Barryho Goldwatera, že chce bombardovat Severní Vietnam, za což sbíral politické body a přitom sám toto bombardování před kampaní plánoval. Americká administrativa navíc věděla o převratu (a zřejmě ho také iniciovala), při kterém byl zavražděn jihovietnamský prezident Ngo Dinh Diem.

Zprávu o Vietnamu zadal v roce 1967 prezident Lyndon Johnson, zhruba v té době se americká veřejnost začínala proti válce obracet. „Děsivé bylo, jak bylo jasně patrné, že v kritických okamžicích různé vlády Američanům lhaly,“ uvedl poradce vlád prezidentů Johnsona, Nixona a Clintona Morton Halperin. Všech sedm tisíc stran přísně utajovaných dokumentů se tak na světlo světa dostalo až po 44 letech.

Válka ve Vietnamu nese i československou stopu. Socialistický stát stál na straně komunistů na severu Vietnamu, několik emigrantů však bojovalo i na opačné straně. Jedním z nich byl pilot Manuel Vaněček, který kvůli tomu v roce 1968 emigroval do Spojených států a v ostrých bojích strávil rok jako parašutista. Historici mají stopu i dalšího českého emigranta - Miroslav Nerad vozil jako dopravní pilot těla padlých ze Saigonu do filipínské Manily. Rozhodně šlo ale o výjimky – podle historika Ladislava Kudrny chtěla většina emigrantů místo do USA raději do Kanady či Austrálie, právě z obav před nasazením ve Vietnamu.