Moskva/Praha – V konzervativní ruské společnosti se menšinám nežije zrovna nejlépe, ať už jde o homosexuály, nebo přistěhovalce z Kavkazu. Minulý víkend na moskevském předměstí Birjuljovo napadly stovky lidí místní tržiště provozované převážně lidmi ze střední Asie - jako reakci na čtvrteční incident, kdy muž původem z Ázerbájdžánu zabil mladého Rusa. Byť šlo o momentální reakci, protimuslimské nálady jsou v Rusku dlouhodobě živeny, neboť vláda jich využívá jako stmelovacího prvku národa. Nenávist vůči cizincům však vychází i z historických souvislostí.
Ruské menšiny: Vnitřní nepřítel, který se Kremlu hodí
Výpadům proti etnickým skupinám v poslední době v Rusku přibývá, na rozdíl od posledních dnů ale většina z nich probíhá mimo Moskvu, kde se jim nedostává takové pozornosti. Odmítavý postoj k menšinám ale není novinkou 21. století. Rusové tradičně cítí odstup od cizinců, který se projevil různě vůči různým skupinám v určité době.
V novodobé historii byli terčem ataků dlouhodobě Židé. Poté, co většinu z nich donutilo sovětské či postsovětské Rusko v průběhu 20. století zemi opustit, roli konfliktního magnetu převzali právě muslimští přistěhovalci z kavkazských republik, kdysi také sovětští spoluobčané. A to, co se navzdory všem konfliktům dařilo carskému i sovětskému Rusku, tedy udržet mnoho etnických skupin pospolu, už Ruská federace nezvládla.
Cože, rajčata?!
Řešila je navíc tak jako mnhokrát v historii: hrubou silou. Separatismus Čečenska, Abcházie, Ingušska nebo Severní a Jižní Osetie přešel po pádu komunismu v ozbrojený konflikt a zaměstnává ruskou armádu de facto dodnes. Masakr ve škole v Beslanu z roku 2004 nebo tři roky starý atentát v moskevském metru byly nejviditelnějším důsledkem nekonečných válek, během kterých došla trpělivost s Kavkazany hlavně ruské veřejnosti.
Od prvního školního dne roku 2004 obsadilo beslanskou školu pročečenské komando a v místní tělocvičně tři dny drželo na 1 200 žáků, rodiče i učitele. Muže postupně postříleli. Někteří další zajatci trávili hodiny na podlaze tělocvičny mezi nastraženou výbušninou. Nečekaná exploze, o jejímž původu se dodnes vedou spory, zahájila po třech dnech chaotickou záchrannou operaci. Při boji separatistů s ruskými ozbrojenými složkami zahynulo 335 lidí, z toho 186 dětí. Trvalé následky si odneslo dalších 126 rukojmích, včetně sedmdesátky dětí.
V březnu 2010 se dvě atentátnice původem z Dagestánu odpálily ve dvou stanicích moskevského metra Lubjanka a Park kultury během ranní špičky. Zemřelo na 40 lidí. K organizaci incidentu se později přihlásil vůdce severokavkazských povstalců Doku Umarov. Ten mimochodem letos v červenci vyzval své věrné i k útokům během nadcházející olympiády v Soči.
Emoce podél etnické linie pak rezonují třeba v podobě obyčejné lidské závisti, jak upozorňuje novinářka Petra Procházková: „Rusové jsou dnes naštvaní, že lidé původem z Kavkazu jsou v některých oblastech úspěšnější než oni. Téměř na všech tržištích například prodávají jenom Kavkazané, což Rusové špatně snáší. Ale sami přitom prodávají jenom brambory a nikdy by je nenapadlo odjet třeba do Baku jen proto, aby zpátky přivezli rajčata.“
Nedělní etnické nepokoje v Moskvě
Obraz migrantů v očích Rusů nevylepšuje ani fakt, že jich stále více přijíždí do ruských měst za černou prací. Podle nových zákonů mají právě firmy, které zaměstnávají nelegální přistěhovalce, dostávat pokuty. I tady přitom funguje specificky „ruský“ model. „Když nedojde k takovým ostře sledovaným incidentům, jako byl ten v Moskvě, tak se podobné věci vždycky vyřeší tím, že firmy podplatí policii a úřady,“ zmiňuje expert na Rusko Emil Sulejmanov.
Lásku ruské veřejnosti pak sráží i fakt, že mnozí Kavkazané, pokud neseženou práci načerno, si začnou vydělávat nejčastěji prodejem drog. Podle Procházkové je tohle tvrzení nutné brát vážně. Více než dvě třetiny vražd v Moskvě jsou podle oficiálních údajů způsobené neruskými přistěhovalci, většinou spojenými právě s nelegální činností. I když je nutno brát data Kremlu s rezervou, výrazné procento zločinnosti v rámci imigrantského „businessu“ je nepopiratelné.
Josef Pazderka, zpravodaj ČT:
"Rusko nemá absolutně zvládnutou imigrační a integrační politiku pro migranty. Tady se projevuje slabost přebyrokratizovaného, zkostnatělého a hlavně zkorumpovaného ruského státního systému, ve kterém sice teoreticky lítá hodně peněz, ale praktický efekt pro běžný život občanů je v tomto směru nulový…
Běžný etnický Rus má v sobě určitou tradici vládnoucí kasty, která nebude manuálně pracovat, protože vládne a k tomu tedy potřebuje cizí gastarbeitery. Pohled běžného etnického Rusa na občany jiné národnosti je tedy ve finále směsicí frustrace, nedůvěry a řady stereotypů. Když toho šikovně využijí nacionalisté, je na problémy zaděláno. Potenciál je to obrovský, do jisté míry časovaná bomba."
Rozhovor s Emilem Sulejmanovem (zdroj: ČT24)
Tahle struna funguje
Násilná smrt z rukou přistěhovalce stála i za zmíněným sobotním incidentem – svého druhu největším za poslední tři roky. „Když se počet přistěhovalců sníží, bude tu víc práva a pořádku. Jsem si jistá, že by ti lidé neměli zapomínat, že tu jsou hosty,“ řekla v neděli do televiznich kamer jedna z demonstrujících.
Takový výrok svědčí o dalším významném momentu - historicky dlouhodobě a cílevědomě posilovaný „úděl velkého ruského národa“, jehož velikost i důležitost musí ostatní ctít a náležitě se vůči Rusům chovat. A právě to je něco, na čem ruští politici, se souhlasem většiny společnosti, staví. „Ruská xenofobie souvisí s ruským mesianismem, který vždy kráčí ruku v roce s pocitem takového toho ruského nadčlověčenství a přezíravosti vůči ostatním národům, které je podle hlasatelů této teze Rusko povoláno spasit,“ zmiňuje rusista a komentátor Českého rozhlasu Plus Libor Dvořák.
Rok 2001, jedno z demonstračních hesel: Moskva - ruské město
Podle ruských lidskoprávních kritiků dlouhodobě podporuje xenofobní nálady právě stát. Pro příklady není nutné chodit daleko. Už nyní v parlamentu i v bezpečnostních složkách sílí volání po přísnějším postihu přistěhovalectví. Například ombudsman Vladimir Lukin doporučil zavedení vízového styku mezi Ruskem a ostatními postsovětskými státy. Ruský vyšetřovací výbor, obdoba americké FBI, zase navrhuje, aby všichni přistěhovalci prošli při příjezdu do Ruska povinnou registrací otisků prstů a genetického kódu DNA. V samotném Birjuljovu pak sílí volání po vytvoření domobrany.
"Já se obávám, že se to (současné konflikty – pozn.red.) státu a obecně ruským elitám do značné míry hodí. Mají obraz vnitřního nepřítele, na kterého vždy mohou ukázat prstem," upozorňuje Emil Sulejmanov. Etnické napětí, které se v jiných státech snaží politické síly alespoň částečně řešit, ruskému vedení naopak pomáhá v utvrzování jeho strategie. Přes všechny problémy totiž právě eskalující sociální napětí a především tvrdá odpověď na něj přináší další politické body a uznání ze strany většiny veřejnosti. Že brnkání na národnostní strunu funguje, ukazují průzkumy, podle nichž pro většinu Rusů představuje největší ohrožení právě přistěhovalectví - méně obav vzbuzují i terorismus a živelní pohromy.
Na olympiádu? Nikdy!
Jak razantně může stát promluvit do života a vnímání menšin, v tomto případě sexuálních, ukazuje nedávná kauza kolem zákona zakazujícího „projevy homosexuality na veřejnosti“. Nařízení má podle politiků zejména chránit mládež. Ihned po schválení ale vyvolalo protest z různých koutů světa - také kvůli tomu, že zákon bude mít dopad na budoucí olympijské hry v Soči, kde otevření homosexuálové mezi sportovci riskují potíže. Vladimir Putin sice tvrdí, že účastníci zimní olympiády nebudou postihováni za polemická gesta či projevy, zároveň dal jasně najevo, že duhové pochody na podporu práv ruských homosexuálů během olympiády „nepřipustí“.