Kdo byl Šaron? „Jestřáb“, „buldozer“ i „král Izraele“

Jeruzalém - Ariel Šaron patřil ke generaci zakladatelů židovského státu z roku 1948; dění na Blízkém východě pak dlouhá desetiletí ovlivňoval z vysokých politických nebo vojenských funkcí. Účastnil se všech válek na Blízkém východě. Dalších více než 30 let pak prožil v politice, kde způsobil nemalé kontroverze především v otázce výstavby izraelských osad. Arabský tisk o něm psal jako o „buldozeru“ a „jestřábovi“, příznivci však budou na Šarona vzpomínat nejen jako na úspěšného generála a politika, ale především jako na „krále Izraele“ - jak ho mnozí překřtili. 

Ariel Šaron, rodným jménem Ariel Scheinermann, přezdívaný Arik se narodil Židům běloruského původu 27. února 1928 v mošavu Kfar Malal v nynějším Izraeli. Už od dětství tíhl k vojenské kariéře. Ve čtrnácti letech se přihlásil do místní vojenské organizace Haganah. Poté, co v Tel Avivu dokončil střední školu, se účastnil arabsko-izraelské války v letech 1948-1949 a studoval univerzitu v Jeruzalémě, kde později získal právnický titul.

Od vzniku izraelské armády roku 1948 v ní zastával důležité velitelské pozice a byl  považován za vynikajícího a charismatického stratéga. Kromě války za osvobození Izraele se zúčastnil i všech dalších, které Izrael vedl. V suzeské válce v roce 1956 velel výsadkářům a díky svým vůdčím schopnostem postupoval stále výše v armádním žebříčku. V šestidenní válce v červnu 1967 Šaron velel divizi na Sinaji, kde jeho úspěšný útok proti egyptské armádě hrál klíčovou roli v získání celého poloostrova.

Po ukončení vojenské kariéry v roce 1973 se začal aktivně angažovat v politice a vstoupil do pravicové strany Likud. V izraelské vládě pak od 70. do 90. let vystřídal více než deset ministerských postů. Stal se z něj horlivý zastánce židovského dosidlování na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy. Během této doby Šaron dohlížel na vývoj více než 200 osad.

Šaron celá desetiletí odmítal mírové dohody s arabskými státy

V roce 1982 nařídil Šaron jako ministr obrany kontorverzní invazi do Libanonu, aby zde utlumil aktivity Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která Izrael ohrožovala. To ale přesahovalo jeho kompetence. Izraelskou armádu Šaron poslal až do Bejrútu. Tento krok znamenal nejen konec využívání Libanonu jako základny pro OOP, ale vyústil i v zabíjení stovek Palestinců ze strany libanonských křesťanských milicí v uprchlických táborech pod izraelskou kontrolou. Později byl Šaron shledán nepřímo vinným za tyto masakry a musel odstopupit z funkce.

Jeho kariérou ale tento skandál příliš nezacloumal a mezi pravicovými voliči zůstal velmi populární. V roce 2000 navštívil v Jeruzalémě Chrámovou horu s mešitou al-Aksá. Právě přítomnost Šarona na posvátném místě muslimů podle některých pomohla rozvířit další nenávistnou vlnu ze strany Palestinců vůči Izraelcům. V návaznosti na obnovené násilí zastánce tvrdé linie Šaron snadno vyhrál volby v roce 2001 se stal jedenáctým izraelským premiérem.

V dalších letech tvrdě postupoval proti palestinskému terorismu a prosadil výstavbu sporného plotu mezi západním břehem Jordánu a Izraelem. Postupem času se ale jeho millitantní postoj v této otázce zmírnil a začal hovořit o politice uvolnění vztahů s Palestinci.

V roce 2005 pak nechal násilně vyklidit židovské osady v pásmu Gazy a stáhl z něj své jednotky, čímž se definitivně názorově rozešel se svojí pravicovou stranou Likud, jejímž členem byl 32 let a od září 1999 předsedou. Následně pak založil centristickou formaci Kadima – Vpřed na pokrok v jednání s Palestinci. V lednu 2006 ho ale postihla vážná mozková příhoda. Od té doby byl udržován při životě za pomoci přístrojů.

Ariel Šaron:

„Bylo to vždy jedno z mých přesvědčení, že Židé a Arabové by mohli žít spolu. Ani když jsem byl dítě, mě nikdy nenapadlo, že Židé by jednoho dne mohli žít v Izraeli bez Arabů, nebo oddělení od Arabů. Naopak, pro mě bylo vždycky naprosto normální, že tyto dva národy žijí a pracují bok po boku. To je podstata života tady a vždy bude (…) I když je Izrael židovský národ, samozřejmě je to nejen židovský národ.“