Mezi životem a smrtí: Kdy odpojit pacienta v kómatu?

Praha - Svět se rozloučil s bývalým izraelským premiérem Arielem Šaronem, jenž zemřel po osmi letech v kómatu. Před dvěma týdny se na lyžích zranila legenda Formule 1 Michael Schumacher, s poškozeným mozkem bojuje v umělém spánku o život v grenobelské nemocnici. Podobných případů jsou na celém světě tisíce. V USA aktuálně řeší dva případy dětí, které po banálním lékařském zákroku upadly do kómatu a zemřely. Tedy jejich mozky zemřely. Srdce jim díky přístrojům stále bijí, všechny ostatní orgány fungují. Jejich rodiče se s nimi odmítají rozloučit. Je to ale ještě život, když mozek už pracovat přestal? A kdo by měl rozhodnout o tom, kdy postiženého nechat odejít?

Jahi McMathové je třináct let. Na začátku prosince prodělala zákrok, při kterém jí lékaři odstranili krční mandle. Dívka se z anestezie probrala, pak ale nečekaně přišla zástava srdce. Kvůli nedostatku kyslíku její mozek zemřel, kalifornská nemocnice o tři dny později vydala úmrtní list.

Tříletá Finley Boyleová zkolabovala poté, co jí zubař podal kombinaci pěti sedativ, když jí čistil kořenové kanálky. Stejně jako Jahi i jí se zastavilo srdce, personál kliniky zavolal odbornou pomoc až po dlouhých 26 minutách. I její mozek přestal nadobro pracovat.

I přes ujištění lékařů, že jejich dcery se už neprobudí, se rodiče odmítají s jejich ztrátou smířit. Je to o to těžší, že holčičky nevypadají jako mrtvé. Díky přístrojům všechny ostatní orgány v těle i po mozkové smrti fungují. „Moje dcera dýchá, hýbe se. Když se nakloním, abych se jí dotkla, pohne celým tělem, nohama, rameny… Jak mohou říci, že je moje dítě mrtvé, když reaguje na můj hlas?“ říká zoufalá matka malé Jahi Nailah Winkfieldová.

Podle odborníků ke zdánlivým reakcím postiženého na okolí může dojít, nemusí to ale znamenat zlepšení jeho stavu. „Jsou zaznamenatelné například pohyby typu otevřených očí, ale ti nemocní nás v podstatě nevnímají,“ vysvětluje přednosta kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny brněnské fakultní nemocnice Roman Gál.

To, že tělo dokáže fungovat, i když mozek už přestal, ukazuje případ Italky Caroline Sépeové. Poté, co ji lékaři prohlásili za mrtvou, přivedla na svět zdravou holčičku. Její mozek odumřel, když ji do hlavy střelil soused. Byla v 10. týdnu těhotenství, nemocnice ji na manželovo přání udržovala naživu pomocí přístrojů, fungovala jako živý inkubátor. V 7. měsíci se ženin stav prudce zhoršil. Lékařům se ještě povedlo císařským řezem přivést na svět dcerku, matka ihned poté zemřela.

Podle přednosty gynekologicko-porodnické kliniky pražské motolské nemocnice Lukáše Roba se i v takovém případě může narodit zcela zdravé dítě. „Plod nemusí být plně fyziologicky vyvinutý, je třeba menší, ale v principu to dítě není zásadně ohroženo,“ říká Rob.

V opačné situaci je Marlise Munozová z amerického Texasu. Její manžel Erick ji našel v listopadu doma v bezvědomí, rovněž se jednalo o mozkovou smrt. Oba manželé byli zdravotničtí záchranáři a nad pacienty si často říkali, že na přístrojích skončit nechtějí. Erick proto požádal o její odpojení. Lékaři mu nevyhověli.

Marlise byla totiž těhotná a texaské zákony v takovém případě nařizují udržování života na přístrojích. Chrání tak nenarozené dítě, i když rodina je vysloveně proti. „Dostanete se do fáze, kdy si přejete, aby tělo vaší ženy přestalo pracovat,“ konstatuje Erick Munoz. „To dítě vlastně v uvozovkách parazituje na smrti jeho manželky. A protože muž má vztah spíše k ženě než k nenarozenému dítěti, tak to pro něj může být velmi komplikované,“ vysvětluje psychiatr Peter Pöthe.

A tak zatímco Erick Munoz bojuje za právo své manželky na odchod z tohoto světa, rodina Jahi naopak usiluje o to, aby jejich holčička odpojena nebyla. Podařilo se jim dosáhnout soudního rozhodnutí, které odpojení od plicního ventilátoru zakazuje, a dcerku nechali převézt na jinou kliniku. To v případě tříleté Finley je už dobojováno. Po měsíci odmítání dali rodiče svolení k vypnutí ventilátoru. „Přestože to bylo hodně těžké, měli pocit, že je to správná volba,“ řekl právník rodiny Richard Fried.

Kdy je tedy člověk mrtvý? Kdy ho odpojit a kdy ho pomocí přístrojů udržovat naživu? Mají rozhodovat jen lékaři, nebo i pozůstalí? Co je etické a co je únosné pro psychiku truchlících? Názory se různí. „Otázka, zda je někdo živý, nebo mrtvý, je odborná. Postup, jak se toto stanoví, určuje zákon,“ vysvětluje přednosta kliniky anesteziologie a resuscitace motolské nemocnice Karel Cvachovec. „Být ve vegetativním stavu jen proto, aby tatínek nebo maminka měli pocit, že jejich dítě ještě žije, je nedůstojné i pro to dítě,“ myslí si Pöthe. „Pokud by to mělo být na úkor dalších pacientů, tak to pokládám za amorální - chtít, aby mi léčili mrtvolu místo toho, aby léčili někoho, komu lze pomoci,“ dodává neurolog a lékařský etik Jan Payne.