Mezinárodní konference o Sýrii – mezi skepticismem a nadějí

Montreux/Ženeva - Ve švýcarských městech Montreux a Ženevě se v těchto dnech schází zástupci syrského režimu, opozice a dalších celkem 30 států, aby se pokusili dosáhnout míru v Sýrii. Tamní občanská válka si za tři roky trvání vyžádala na národě čítajícím 22 milionů lidí už přes 120 000 mrtvých a pravděpodobně necelých 7 milionů uprchlíků, obrovské materiální škody v to nepočítaje.

Mírová jednání probíhají za stavu, kdy na syrském bojišti panuje pat a humanitární situace se neustále zhoršuje. Aktuální hrozbou je zejména hladomor, který ohrožuje více než 6 milionů Syřanů. Pokud konference neuspěje, počet syrských uprchlíků dále poroste a povede k destabilizaci okolních zemí, zejména Libanonu, Jordánska a Turecka. Ozbrojený konflikt bude mít také čím dál negativnější dopad na sousední Irák. Pozitivní výsledek jednání proto může aspoň částečně zmírnit utrpení civilního obyvatelstva a ulehčit humanitární břímě okolním státům, například prostřednictvím lokálních příměří, která umožní distribuci pomoci.

Marná očekávání

Na to, aby konference dospěla k hmatatelnému pokroku, je však třeba překonat řadu překážek. Došlo k ní sice proto, že si již drtivá většina zúčastněných uvědomuje, že konflikt nelze vyřešit silou, avšak fakt, že svolání konference trvalo tak dlouho, jen podtrhuje skutečnost, že pokračování války v Sýrii je pro mnohé aktéry v lepším případě akceptovatelné a v tom horším i žádoucí. Nelze očekávat, že současná mírová jednání mohou přinést Sýrii okamžitý mír. Brání tomu jak brutální zahraniční džihádistické skupiny operující na syrském území, tak roztříštěnost syrské opozice a rozpad syrských státních a společenských struktur.

Vedle dosažení míru si konference klade za cíl změnit politické zřízení a donutit současného prezidenta Bašára Asada k odstoupení. To se však dá jen stěží očekávat, neboť vládnoucí režim se cítí dostatečně silný na to, aby si mohl diktovat podmínky. Bez významu není ani skutečnost, že režim nebyl ochotný k zásadním mocenským ústupkům v žádné fázi konfliktu – ani během převážně pokojných protestů na jeho počátku ani v době, kdy byl vojensky opozicí takřka zahnán do kouta. Vyskytují se i hlasy, že si syrský prezident myslí, že celý konflikt je možný zvládnout i se všemi následky bez nutnosti vzdát se svého úřadu či režim zásadně transformovat.

Asadovy trumfy a slabé karty opozice

Syrský režim se v probíhajícím konfliktu nyní cítí silnější než kdy předtím. Jeho síly jsou v ofenzívě a vzhledem k bojům mezi jednotlivými frakcemi opozice, která ani nebyla schopna na konferenci dorazit celá a jako jedna delegace, se dá říci, že čas je na Asadově straně. Souhlas s likvidací arzenálu chemických zbraní kombinovaný s opožďováním realizace tohoto závazku a bojem syrského režimu proti teroristickým skupinám na svém území navíc způsobuje, že Asad je dnes fakticky imunní vůči nátlaku Západu. Ten si víc než syrskou politickou transformaci přeje eliminaci hrozby chemických zbraní a ozbrojených skupin napojených na al-Káidu.

Šance na překvapení?

Konference nicméně může i překvapit. Syrský režim a proti němu bojující část opozice, která není tvořena islamistickými extremisty či zahraničními džihádisty, by mohly tváří v tvář společnému nepříteli uzavřít tichou dohodu, byť je třeba dodat, že toto je komplikováno bojkotem konference ze strany syrských povstaleckých skupin. Rusko a Írán by zase mohly čistě pragmaticky přehodnotit výměnou za ústupky v jiných mezinárodních otázkách svou podporu setrvání prezidenta Asada u moci. Rusko-americká spolupráce na likvidaci syrských chemických zbraní a pozitivní posun v jednáních kolem íránského jaderného programu pro to mohou vytvořit vhodné podmínky. Možná ne nadarmo zvěsti o velkém předkonferenčním neklidu mezi špičkami syrského režimu potvrzovaly, že navzdory rétorice si režim svým mezinárodním postavením není zdaleka jist.

Pravidla míru

Ať tak či onak, mír může v Sýrii nastat jen po splnění tří podmínek. Tou první je zapojení a zájem všech bojujících stran na mírových jednáních. Nepřizvání Íránu na současná jednání na nátlak USA a syrské opozice je proto chybou. Druhou nezbytnou podmínkou je fyzická likvidace či vyhnání zahraničních džihádistů ze syrského území. Ti totiž nebojují za Sýrii ani její obyvatelstvo, ale mají vlastní agendu. Poslední podmínkou je zastavení materiální a finanční podpory oběma stranám konfliktu. Jen nedostatek vojenského materiálu a peněz totiž může obě strany skutečně přivést k jednacímu stolu.

Nynější konference je prvním oficiálním setkáním režimu a zástupců bojující opozice. Už to samo o sobě je velký krok vpřed na dlouhé cestě. Rychlý vývoj se dnes sice nedá čekat ani v ženevském sídle někdejší Společnosti národů, ani na bojišti. Návrat zpět však každopádně není možný, protože Sýrie i její režim prošly nevratnou proměnou a zdevastovaná země bude potřebovat přinejmenším dvě generace na společenskou a materiální obnovu. Čím dříve se začne, tím lépe nejen pro Sýrii, ale i světovou bezpečnost.