Washington - Je to jeden z nejznámějších momentů boje amerických černochů proti rasové segregaci. Drobná, dvaačtyřicetiletá šička v dlouhém kabátě, s kloboukem a brýlemi sedí v autobuse na místě, které je určeno pro občany bílé pleti, a odmítá vstát. Je černoška, jmenuje se Rosa Parksová. Svým tichým vzdorem rozpoutá hnutí, které skončí výrazným zlepšením postavení černochů ve Spojených státech. O vítězství zdravého rozumu nad předsudky pak usiluje až do konce života, který se uzavřel v jejích 92 letech 24. října 2005.
Rosa Parksová vjela do dějin na sedačce autobusu
Rosa Louise McCauleyová se narodila 4. února 1913 v alabamském Tuskegee. Pro nemoc v rodině musela přerušit střední školu, ale po svatbě s Raymondem Parksem v roce 1932 ji dokončila. Svůj historický akt odporu si prožila 1. prosince 1955 v místním autobuse č. 2857 na tradiční cestě ze zaměstnání v Montgomery v jižanském státě Alabama.
Legendární moment odporu věrně dokumentuje Knihovna a Muzeum Rosy Parksové, otevřené v listopadu 2000. Uchovává dotyčný autobus a video s rozhovorem, jež předcházel zatčení: „Tak vstanete konečně?“ ptal se řidič autobusu. „Ne,“ odvětila Parksová. „Propáníčka, to vás budu muset nechat zatknout,“ zlobil se řidič. „To klidně udělejte,“ odtušila Parksová.
Dnes zdánlivě nevinný spor nebyl nevinný v konzervativních Spojených státech padesátých let, nota bene na americkém Jihu. Zdejší rozevřené rasové nůžky nepřály prakticky jakémukoli projevu svobodné vůle černochů. Parksová svým vzdorem porušila místní segregační zákony, byla uvězněna a musela zaplatit pokutu 14 dolarů.
„Tenkrát jsem nevstala, protože jsem cítila, že mám právo, aby se mnou zacházeli jako s ostatními cestujícími. Tento způsob chování jsme trpěli už dost dlouho.“
Incident otevřel cestu ke konci segregace
Vcelku nenápadný incident zažehl první masový černošský protest proti místním segregačním zákonům. Černoši začali bojkotovat místní autobusovou dopravu, což vedlo nejen ke krachu místní autobusové společnosti, ale během necelého roku i k rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jehož základě byly segregační zákony v městských autobusech zrušeny. Amerika si v zrcadle prohlédla své bílé oči a konečně zjistila, že jsou tu i černé zorničky.
Vzedmutá vlna černošského hnutí kulminovala v roce 1964 přijetím Zákona o občanských právech, který zakazoval rasovou diskriminaci ve veřejných prostorách a v zaměstnání a garantoval použití federálních sil k vynucení desegregace. Postupně bylo rozdělení zrušeno v několika tisících školách, veřejných zařízeních od bazénů až po restaurace a nakonec došlo i k revizi některých dlouhodobých tradičních diskriminačních praktik na pracovním trhu. Pro černošskou populaci se otevřely dříve nepředstavitelné možnosti ve státní správě, bankách, obchodních domech i v řadách kvalifikovaného dělnictva.
Parksová, „matka hnutí za občanská práva“
Samotná Rosa Parksová přišla po autobusovém incidentu o práci a jinou nemohla sehnat. Pod lavinou výhrůžek a zastrašování se s manželem Raymondem odstěhovala do Detroitu. Tam začala pracovat v úřadu demokratického kongresmana. Ve městě se stala váženou osobou a byla po ní pojmenována ulice a střední škola.
Za svou osobní statečnost získala mnoho prestižních ocenění, její život ale nebyl bez potíží. Její charitativní Institut Parksové, který mimo jiné každoročně vozil studenty po místech klíčových událostí hnutí černochů za občanská práva, odjakživa zápasil s finančními potížemi. Dnes je v dějinách zapsána jako „matka moderního hnutí za občanská práva“ a patří vedle Martina Luthera Kinga mezi nejvýznamnější černošské osobnosti americké historie.
„Přála bych si, aby si mě lidé pamatovali jako člověka, který chtěl být svobodný.“