Politolog Romancov: Stabilita Evropy není přirozená, hranice se promění

Praha – Stabilita poválečné Evropy není s ohledem na historii starého kontinentu přirozená a dá se očekávat proměna hranic jednotlivých států. Myslí si to politický geograf Michael Romancov, který byl hostem Událostí, komentářů.

Odtržení Krymu od Ukrajiny a jeho následné připojení k Ruské federaci znovu otevřelo debaty o stabilitě evropských hranic a relativním klidu, v němž se Evropa nacházela v období studené války. Zatímco se totiž oči světové veřejnosti upínají ke Kremlu a dění v černomořské oblasti, v Benátkách proběhlo neoficiální hlasování o tom, zda by mělo slavné město na laguně i pro příště patřit k Itálii – celé tisíciletí (až do dobytí Napoleonem v roce 1797) totiž existovaly jako samostatný městský stát. Město se drtivě vyslovilo pro samostatnost (více zde).

Současně s tím už letos na podzim proběhne referendum o nezávislosti Skotska na Spojeném království a britská vláda už před dvěma lety dohodou v Edinburghu garantovala, že rozhodnutí Skotů bude respektovat. O tom, jak proměnlivé mohou být evropské hranice, hovořil s Martinem Veselovským také politický geograf Michael Romancov.

ČT: Máte nějaký odhad, jak by jednou mohla být nazvána doba, ve které žijeme a kdy se přepisují hranice v Evropě?

Michael Romancov: Upřímně řečeno, myslím si, že pokud bude nějaký název, tak půjde o „doba zcela normální“. Od roku 1945 do roku 1989 byla Evropa stabilní a tu stabilitu všichni ti, co jsou momentálně naživu, vnímají jako přirozenou, protože se v ní narodili a vyrostli. V kontextu Evropy a jejích dějin jde ale o něco nepřirozeného, protože v Evropě se státní hranice měnily vždy – a je velice pravděpodobné, že se budou měnit i v budoucnu.

ČT: Pokud se tedy z dlouhodobého historického hlediska pohybujeme ve standardní situaci, jak moc chce Rusko pokračovat v expanzi směrem na západ, například do východních částí Ukrajiny?

Michael Romancov: Jsem stále přesvědčen o tom, že Putinův zásah na Krymu nebyl vyvolán chutí po teritoriální expanzi. Podle mě šlo o zkratovitou reakci, vyděšení, že jeho kůň na Ukrajině, to znamená prezident Janukovyč, utekl. Putin je majákem pro celý postsovětský prostor. Jeho osobní, téměř autokratická vláda je vzorem pro všechny ostatní, podívejte se na střední Asii a Zakavkazsko. Zdejší představitele nechává, aby si ve svých chlívečcích dělali, co chtějí, pokud ho poslouchají. Nyní se vyděsil, že ho na Ukrajině poslouchat přestanou – a proto zasáhl.

ČT: Pokud bychom krymskou krizi považovali územně za uzavřenou - může do budoucna fungovat jako precedent?  

Michael Romancov: Může to posloužit – a v budoucnosti určitě poslouží – jako precedent. Je třeba si uvědomit, že veškerá praxe zahraničně-politických vztahů a částečně i mezinárodního práva odráží situace, ke kterým už někdy došlo. To, co se stalo v Kosovu, s Jižní Osetií a Abcházií, bylo studováno na mnoha akademických a politických fórech, teď se k tomu přidává případ Krymu. Je to jeden z případů, které budou v budoucnosti použity.

ČT: Jsou v Evropě další místa, které mají v budoucnu potenciál být něčí zájmovou oblastí, případně země, kde se dá očekávat rozpad a překreslování hranic?  

Michael Romancov: Existují malá ostrovní teritoria, která patří různým, především severským státům – třeba Faerské ostrovy. Potom je zapotřebí zmínit specifickou situaci na řadě míst Španělska, nejde jen o Katalánsko, ale i Baskicko a Galicii. Je zde otázka v budoucnosti možné emancipace francouzských regionů, jako je Bretaň nebo Gaskoňsko. Už mnoho let se diskutuje o možnosti teritoriálního rozpadu Belgie na dva, potenciálně tři státní celky. Pokud jde o Kaliningrad, tam se krátce před tím, než došlo k zásahu na Krymu, objevily hysterické reakce, že chce Německo a Evropská unie odtrhnout Kaliningrad od Ruska - já se nedomnívám, že by to reálně hrozilo, ale bylo to použito jako PR pro akci, kterou Rusové následně zahájili na Krymu.

O proměnách státních celků Michael Romancov už před rokem hovořil Hyde Parku Civilizace. Podívejte se: