Volyňští Češi – komunita v klinči divokých dějin Ukrajiny

Praha - Desítky rodin volyňských Čechů žádají Sobotkovu vládu o pomoc s návratem zpět do vlasti. Bezpečnostní rada státu ale v pondělí rozhodla, že speciální program pomoci není třeba zavádět. Pokud by nicméně čeští osídlenci z Volyně přece jen nakonec z ukrajinského území odešli, jednalo by se již o třetí emigrační vlnu z ruského území zpátky domů; první hned po válce a druhá dva roky po sametové revoluci. Kdy ale odešli? A jaký je příběh volyňských Čechů?

Češi přicházeli do západních oblastí Ruska ve druhé polovině 19. století a, jak uvádí historik Jaroslav Vaculík, vedly je k tomu ekonomické důvody. V roce 1861 totiž car Alexandr II. zrušil nevolnictví a o dva roky později potlačil povstání v ruské části Polska. „Za této situace byli polští velkostatkáři nuceni poměrně levně prodávat svou půdu, což se doneslo do Čech. A Češi pod heslem Za chalupu grunt šli na Volyň a kupovali tamní půdu,“ dodává Vaculík.

Jen v letech 1868-1874 proto na Volyň přesídlilo patnáct tisíc Čechů a do konce století se jejich počet zvýšil na sedmadvacet tisíc. V oblasti při hranicích s rakouskou Haličí založili dvě stě vesnic a během dvou generací se staly jednou z nejbohatších vrstev. Z Čech totiž přinesli moderní hospodaření rakousko-uherského střihu i v Rusku neprovozovaná řemesla včetně pivovarnictví. Díky Čechům tak na Volyni vznikl i vůbec první ruský pivovar.

Stabilita, kterou přinášelo rigidní samoděržaví, ale skončila v roce 1917 s výbuchem Leninovy říjnové revoluce a s následnou občanskou válkou. Volyň čekalo čtyřicet let, během kterých se přes ni přelévaly vojenské fronty i státní uspořádání.

1920: O západní Ukrajinu včetně Volyně válčili Poláci, Sověti i Ukrajinci. Vrcholem byla polsko-sovětská válka o společnou hranici a kompromisní rižský mír, který Volyň rozdělil mezi mladou Polskou republiku (ta absorbovala i zmíněnou rakouskou Halič) a ustavující se bolševické Rusko. Řada volyňských Čechů, kteří za první světové války bojovali v legiích, zamířila do gulagů, za nepřátele režimu sovětská tajná policie NKVD považovala i volyňské podnikatele, Sokol pro ni představoval špionážní organizaci. Rolníky a statkáře čekala kolektivizace.

1939: V polovině září, jen několik dní po vypuknutí druhé světové války, Sovětský svaz okupoval východní část Polska včetně západní Volyně. Tento akt agrese, přezdívaný jako čtvrté dělení Polska, byl jedním z důsledků uzavření sovětsko-německého paktu mezi ministry zahraničí Vjačeslavem Molotovem a Joachimem von Ribbentropem. Moskva tak na úkor Varšavy posunula své hranice na úroveň, o kterou o dvacet let dříve usilovala v sovětsko-polské válce.

1941: V létě roku 1941 nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz a Volyň obsadilo. „V době německé okupace v prostoru operovalo několik partyzánských skupin,“ uvádí historik Vaculík. „Jednak to byli Banderovci, kteří usilovali o samostatnou Ukrajinu, potom zde působila polská Zemská armáda, která se snažila získat území zpět pod polskou vládu. Na Volyni působili také sovětští partyzáni a ti se zde snažili obnovit sovětský režim.“

Češi sice nebyli konfliktem tak ohroženi jako Poláci, Ukrajinci nebo Rusové, druhá světová válka ale přesto patří mezi nejtragičtější období v dějinách českého osídlení na Ukrajině. Zapomenutým symbolem východní fronty se stal především osud obce Český Malín. Zdejší obyvatelé měli podporovat Banderovy nacionalisty a léčit je ve své nemocnici. Podle vzpomínek pamětníků proto Němci do Malína vyslali agenta – a jeho následovala i trestná výprava. V polovině července 1944 nacisté vesnici vypálili, zemřelo 374 lidí včetně stovky dětí, které uhořely v zamčené stodole. Obci se dnes přezdívá volyňské Lidice.

1944: S posunem východní fronty a příchodem Rudé armády se celá Volyň vrátila do sovětských rukou. Zdejší Češi potom zásadním způsobem ovlivnili podobu české účasti ve východních bojích; deset tisíc z nich se totiž přihlásilo do služeb Ludvíka Svobody, jehož jednotky do té doby tvořily jen brigádu. „Až díky volyňským Čechům se stala armádním sborem. Představovali v ní 80procentní většinu,“ zdůrazňuje Vaculík s tím, že mezi československými vojáky měli sloužit i trestanci, jež Stalin pustil z gulagu - jednalo se o ty Čechy, které před válkou ve východní Volyni zatkla sovětská tajná policie jako nepřátele režimu.

1945: Poválečné uspořádání překreslilo polské hranice a na úkor poraženého Německa zemi posunulo o stovky kilometrů na západ. Sovětskému svazu tím definitivně připadla území, o něž s Polskem válčil na začátku 20. let a která po dohodě s Hitlerem v roce 1939 okupoval. Volyň, včetně její západní části, zůstala na následujících šestačtyřicet let součástí Ukrajinské SSR.

1947: Diskusi o návratu volyňských Čechů do vlasti otevřel už příchod Svobodova armádního pluku do osvobozeného Československa. Sovětské orgány ale neměly zájem na tom, aby zemi opouštěli schopní pracovníci z Volyně. Jednání o reemigraci se proto vlekla až do července 1946, kdy Stalina obměkčil teprve osobní dopis od prezidenta Edvarda Beneše. Po osmi tisících vojácích Ludvíka Svobody se tak do vlasti o rok později vrací 33 tisíc volyňských Čechů.

„Na Volyni nechali majetek v hodnotě 1 miliardy korun, a to nepočítáme půdu, která byla považována za státní vlastnictví,“ dodává historik Vaculík. „Volyňáci“ jevili zájem o to, aby mohli žít na Žatecku. Chtěli tak využít svou zručnost v pěstování a zpracování chmele. Poválečné úřady je ale místo toho rozmístily do vylidněných oblastí dříve německých Sudet. Dnes tuto historii připomíná obec Nový Malín na Šumpersku; do roku 1947 nesl jméno Frankštát a poté, co zdejší Němce nahradili volynští Češi, přijal nové jméno na počest obce vyhlazené nacisty.

1991: Druhá vlna reemigrace volyňských Čechů následovala až po dalších čtyřiačtyřiceti letech. S rozpadem Sovětského svazu a vznikem nezávislé Ukrajiny se otevřela cesta k návratu pro dalších 1200 osob; o přestěhování do Československa ovšem volynští Češi žádali již několik let před pádem východního bloku – kvůli havárii v jaderné elektrárně Černobyl.

Dnes na Ukrajině žije až 20 tisíc volyňských Čechů a několik desítek rodin chce spustit třetí migrační vlnu. Kvůli napětí v zemi a vzrůstající kriminalitě zažádaly v minulých dnech nejvyšší české orgány, aby jim umožnily návrat do vlasti.