Matka oběti z Tchien-an-men: Vláda se bojí pravdy, vrah nechce přiznat vinu

Praha – Přesně před čtvrtstoletím potlačila na náměstí Nebeského klidu čínská armáda demonstrace za demokratické změny. Při masakru zemřely až tři tisíce lidí. Režim incident dodnes nevyšetřil. Příbuzné obětí, kteří chtějí zveřejnit pravdu, dokonce pronásleduje. Jednou z nich je Čang Sien-ling, matka 19letého studenta Wang Nana, který se vypravil 3. června 1989 na náměstí Nebeského klidu pořídit pár fotografií a domů se už nevrátil. A proč se vláda bojí pravdy i po 25 letech? „Protože je to její zločin. Vrah nechce přiznat vinu, dokud není pod tlakem. Mentalita vlády je jako mentalita vraha na útěku,“ říká paní Čang v rozhovoru pro ČT. 

Rodiny obětí 4. června 1989 se sdružují ve skupině Tchien-an-menské matky. Žijí pod dohledem policie, odposlouchávají jim telefony, sledují domy a brání ve schůzkách. Před výročím je policie zatýká nebo odváží mimo město. Paní Čang přesto věří, že vítězství pravdy je otázkou času. Podepsala Chartu 08, která se inspirovala československou Chartou 77. Zatímco v Hongkongu si výročí připomínají tisíce lidí, v Číně se o něm nemluví a mluvit nesmí. O tom všem s Čang Sien-ling hovořila zpravodajka ČT v Číně Barbora Šámalová.

ČT: Čeho chtějí Tchien-an-menské matky dosáhnout?
„Naším cílem je spravedlnost pro rodiny obětí. Naše blízké 4. června 1989 bezdůvodně zabily střely vypálené na rozkaz vlády. Jako rodiny obětí musíme jít s vládou do sporu a žádat spravedlnost. Tak velká věc se musí řešit v oficiálním právním rámci. Náš boj se dá shrnout třemi slovy: pravda, kompenzace a zodpovědnost. Chceme, aby vláda zveřejnila pravdu o 4. červnu. Požadujeme odškodné, právní cestou a omluvu. Nemůžete jen tak zabít lidi a nereagovat. A žádáme zodpovědnost. Někdo odpovědný musí být stíhán podle zákona.“

ČT: Jak často se členové skupiny scházejí, je to za daných okolností vůbec možné?
„Nesetkáváme se často. Během citlivého období, jako je zasedání parlamentu nebo před výročím 4. června, nás sledují a nedovolují nám se scházet. Za normálních dnů to jde. Oficiálně nesmíme mít žádné schůzky, ale můžeme se navštívit a popovídat si. Ale ne během citlivých dnů.“

ČT: Jaký je život pod dohledem policie?
„V březnu 2004 mě policie zatkla a na tři dny zadržela. Obvinili mě z rozvracení státní moci. Co to je? Tehdy bylo 15. výročí Tchien-an-men. Přátelé z Hongkongu nám poslali trička s nápisem Tchien-an-menské matky. Na zádech měla 1989-2004. Ani jsem je neviděla. Když balíček dorazil, okamžitě mě odvedla pekingská bezpečnost. Vyslýchali mě, ptali se, proč nám Hongkong poslal trika, co s nimi budeme dělat. Řekla jsem: 'Nezáleží, co s nimi budeme dělat, není to trestné. Jak můžete říct, že rozvracím státní moc? Čím jsem podezřelá?' Zatkli nás celkem tři, ale postavilo se za nás mnoho lidí z různých zemí. Podpořili nás lidé z celého světa. Nic nezákonného jsme neprovedli. Kvůli tlaku zvenčí nás nakonec propustili.“

ČT: Vědí mladí lidé v Číně, co se stalo na Tchien-an-men v roce 1989?

„Pokud vím, mnoho mladých to ví, ale nezná detaily. Někteří to vědí velmi dobře. Alespoň ti v mém okolí. Dnešní mladí lidé se bojí o sociální jistoty. Ze strachu, aby nepřišli o normální život, nedávají najevo své názory. Ale z těch, kdo o tom vědí, je 90 procent na naší straně.“

ČT: Proč se vláda bojí pravdy i po 25 letech?
„Protože je to její zločin. Vrah nechce přiznat vinu, dokud není pod tlakem. Mentalita vlády je jako mentalita vraha na útěku. Pokud pravda vyjde najevo, lidé, kteří ji dosud neznali, se dají na naši stranu. Ale mnoho lidí pravdu zná. I když nechtějí zaujmout pozice, v srdcích nás podporují. Vláda se bojí, že lidé řeknou pravdu. Máme slogan 'Říkejte pravdu, nezapomínejte, volejte svědomí, hledejte spravedlnost'. To jsou oprávněné požadavky. Vláda by měla být upřímná. Jsme ve fázi dialogu, žádáme ho od vlády a ta ho může kdykoli začít. Ale nechce. Podle mého názoru za tím stojí různé zájmové skupiny.“

ČT: Věříte, že se jednou veřejnost dozví pravdu?
„Ano. Jednoho dne pravda vyjde najevo, protože zločin nemůžete zatajit navždy. Jednou bude učiněno spravedlnosti zadost. Ale bude to trvat. My už jsme staří, ale převezmou to mladší. Většina lidí, kteří se angažují ve skupině Tchien-an-menské matky, jsou lidé kolem padesáti let. Mají víc energie i zkušeností. Taky mají moderní vybavení, povedou si lépe. Budeme na tom pracovat, dokud pravda nevyjde najevo a spravedlnosti nebude učiněno zadost.“

Příběh Wang Nana

Wang NanKrátce před půlnocí 3. června 1989 vzal Wang Nan svůj foťák, nasedl na kolo a vyrazil na náměstí Nebeského klidu, kde chtěl pořídit pár „historických obrázků“. Kolem jedné hodiny ráno ho ale do hlavy nedaleko náměstí zasáhla kulka vojáků, kteří zde vymáhali stanné právo. První pomoc mladíkovi poskytli studenti medicíny, kteří se v osudnou chvíli na místě nacházeli. Převoz zraněných do nemocnice vojáci striktně odmítli a o dvě hodiny později Wang zemřel.

Následující den pohřbili vojáci oběti přímo na místě, kde zemřely. Kvůli přívalovým dešťům a příliš mělkým hrobům se ale na povrchu za několik dní objevily šaty mrtvých a v okolí se začal šířit zápach. Úřady nařídily exhumaci těl. Protože veškeré dokumenty obětí zabavili vojáci, kteří je pohřbívali, nebylo možné mrtvé identifikovat.

Wang Nan se krátce před svou smrtí vrátil z vojenského výcviku a byl oblečen v uniformě. Mylně ho proto považovali za vojáka a nechali jeho tělo převézt do márnice. Teprve poté, co vojáci definitivně určili, že Wang k armádě nepatří, byla o jeho smrti informována jeho škola a rodiče byli vyzváni, aby tělo svého syna identifikovali.


ČT: Vidíte po nástupu vlády prezidenta Si Ťin-pinga nějaké pozitivní změny v oblasti lidských práv?
„Použila bych srozumitelnou metaforu. Je to jako student. Výsledky jeho testu jsou často 0 bodů. Když dostane 10 nebo 20 bodů, dělá pokrok, ale pořád je to daleko od hranice 60 bodů, aby prošel. Lidská práva v Číně jsou na tom stejně. Musíte najít srovnání. Pokud to srovnáte s kulturní revolucí z dob Mao Ce-tunga, je to pokrok. Mnoho lidí tehdy popravili jen za to, že vyjádřili nesouhlas. My se dnes můžeme sejít se zahraničními novináři a vyjádřit naše požadavky. To je malý pokrok v lidských právech v Číně. Ale pořád to není 60 bodů. Proč? Jako obyčejná matka a občanka jsem ztratila dítě a žádám vládu, aby mě odškodnila a omluvila se, řekla pravdu a odsoudila toho, kdo je zodpovědný. Podle ústavy na to mám právo. Místo toho mě sledují, zakazují nám se scházet a mluvit o tom. To je důkaz, že s lidskými právy v Číně to není v pořádku. A je toho víc. Vy cizinci víte daleko víc. Porušují naše občanská práva. Zatýkají občany a posílají je do vězení. Nositel Nobelovy ceny za mír Liou Sia-pao je toho typickým příkladem a nedávno taky disident Sü Č'-jung. To dokazuje, že lidská práva se nezlepšila. Vidím malý pokrok a mnohá selhání.“

ČT: Věříte v demokratické změny v Číně v budoucnosti?
„Pokud jde o budoucnost, mohla bych použít rčení z dob kulturní revoluce. Snad to řekl Mao Ce-tung. 'Budoucnost je zářivá, ale cesta trnitá.' Čína nakonec dospěje k demokracii. Jinak tak velká země ve světě nepřežije a neudrží si status velmoci. Ale cesta k demokracii nespočívá ve dvou nebo třech jednáních. Za víc než šedesát let Čína nahromadila mnoho problémů. Vyfabrikovaná a křivá obvinění a procesy zasáhly příliš mnoho lidských životů. Na cestě k demokracii vláda musí nejdřív uznat svoje chyby. Vládnoucí strana musí uznat svoje chyby. Teprve pak Čína postupně dojde k demokracii. Bude to dlouhá cesta.“

ČT: Nakolik je pro vás důležitá podpora ze zahraničí, podpora cizích vlád?
„Když několik členů naší skupiny v roce 2004 zadrželi, podpořilo nás mnoho slavných lidí z celého světa. Také někteří státníci, i když ne veřejně, protože jako hlavy států mají oficiální styky s čínskou vládou. Věřím, že někteří státníci učiní doporučení naší vládě. V minulosti to někteří udělali. Píší nám jednotlivci i organizace z celého světa, včetně České republiky. Píší, aby nás podpořili a dodali nám odvahy. Jsem jim za to moc vděčná. Znám vašeho bývalého prezidenta Václava Havla, četla jsem některé jeho věci. Souhlasím s jeho názory. Podepsala jsem Chartu 08, která je čínskou obdobou československé Charty 77. Vážím si toho, co Václav Havel dělal.“