Berlín - Dvacet pět let po pádu Berlínské zdi stále zůstává neobjasněna řada případů krádeže dětí, kterou komunistický východoněmecký režim s oblibou používal vůči politickým odpůrcům. Jako metodu politické perzekuce ji nasazoval proti rodičům, kteří se nechovali dost socialisticky nebo emigrovali na Západ. Po svých ratolestech pátrají někteří z nich dodnes.
NDR: Nevychovávali „správně“ své děti, museli je proto dát k adopci
„Násilné odebírání dětí bylo jedním z nejzávažnějších porušení lidských práv, kterých se Německá demokratická republika dopouštěla na svých občanech,“ tvrdí Eva Siebernherzová, ředitelka programu pomáhajícího rodičům vystopovat jejich potomky, o které přišli zásahem komunistické moci.
Pátrání ztěžuje skutečnost, že orgány NDR po sobě smazaly většinu stop. Dodnes není proto jasné, kolik dětí vlastně nuceně skončilo v náhradních rodinách. Jedni mluví o stovkách, jiní o tisícovkách případů.
Nucené adopce dětí v NDR (zdroj: ČT24)
Od konce Německé demokratické republiky trvá spor takto postižených rodičů s úřady sjednoceného Německa. Ty totiž ze zákona nesmějí odtajnit údaje o adopci, pokud nemají důkazy, že jí předcházelo třeba vydírání. Prokázat to je často skoro nemožné. Rodiče se proto po svých dětech ještě čtvrt století po pádu Berlínské zdi shánějí třeba na speciálních fórech. A i ti, co pátrali úspěšně, přiznávají – setkání po desetiletích často přinášejí jen další porci bolesti.
Jochen Staadt, historik: „Jsou prokázané případy, že političtí uprchlíci o děti přišli.“
Petra Hoffmanová ztratila v roce 1971 kvůli nucené adopci dceru. Když se jí o tři roky později narodil syn, úřední postup se opakoval. „V noci ke mě vtrhli do bytu, odstrčili mě pryč a syna doslova ukradli z postele,“ vzpomíná Hoffmanová. Svobodná a mladistvá matka Katrin svého syna poprvé spatřila až 28 let od jeho narození. „Dítě jsem po porodu neviděla, po několika dnech mi řekli, že ho dali k adopci,“ přibližuje Katrin.
Manželka Honeckera udělala z východoněmeckých dětí majetek režimu
Za nucenou adopcí dětí stála Margot Honeckerová, obávaná manželka vůdce NDR. Coby ministryně školství udělala z východoněmeckých dětí majetek režimu. Pokud je rodiče nedokázali nebo nechtěli vychovávat v socialistickém duchu, mohli o ně přijít. Třeba proto, že je režim označil za asociální živly. Děti pak putovaly do domovů nebo do rodin „politicky spolehlivých“ osob.
GALERIE
1981 - Margot Honeckerová s pionýry zdroj: ČTK/ullstein-ADN-Bildarchiv
Kdysi nejmocnější dáma Německé demokratické republiky si za své činy vysloužila různé přezdívky - třeba Rudá vdova nebo Fialová čarodejnice (kvůli jejím fialovo-namodralým melírům). Nad zločiny spáchanými komunistickým režimem nikdy neprojevila lítost; v ojedinělém interview, které v roce 2012 poskytla televizi ARD pro potřeby dokumentárního filmu Erica Friedlera „Pád – Honeckerův konec“ prohlásila na adresu lidí, kteří zemřeli při pokusu dostat se přes Berlínskou zeď, že „nemuseli přece přes zeď lézt“.
Sedmaosmdesátiletá vdova po Erichu Honeckerovi žije od roku 1992 v exilu v Chile.