Čína vstoupila do Velké války po třech letech, Číňané ale byli na frontě už dříve

Peking/Amiens – Nejtvrdší boje první světové války probíhaly v Evropě a válka výrazně překreslila její hranice. Velký vliv ale měla i v Asii, kde o nadvládu již od konce 19. století bojovalo Rusko, Japonsko a Čína. Ačkoli se ve válce nakonec všechny tři státy postavily na stranu Dohody, jejich soupeření neustalo. Zatímco však Rusko a Japonsko vstoupily do války záhy po jejím rozpoutání, Čína váhala až do roku 1917, kdy jí přes neutrální status začaly hrozit vážné územní ztráty. Číňané se ale do války zapojili již dříve v podobě dnes již téměř zapomenutých čínských pracovních sborů. Ty pomáhaly v zázemí na evropské západní frontě Francouzům a Britům. Číňané si přijeli vydělat, ale také se poučit o moderních evropských technologiích.

Na rozdíl od druhé světové války měla ta první výrazně eurocentrický charakter. Přívlastek světová jí dodaly jednak rozsáhlé boje v koloniích a nakonec i zapojení mimoevropských mocností. Zatímco však zapojení Spojených států do první světové války je považováno za rozhodující moment, který vedl k vítězství Dohody, o zapojení Číny do první světové války ví jen málokdo.

Čína vstoupila do první světové války čtyři měsíce po Spojených státech, 14. srpna 1917. Stejně jako ony tak učinila na straně Dohody, válku vyhlásila Německu a Rakousku-Uhersku. Zemi sousedící tehdy s koloniálním územím šlo především o udržení svého území po skončení války. Například o Šantungský poloostrov usilovaly státy z obou válečných stran. „V té době Německo okupovalo poloostrov Šan-tung. Elity v Číně se domnívaly, že by Čína měla vstoupit do války, protože jedině vítězství a nové rozdělení světa jí umožní toto území znovu získat,“ přiblížil Čchi Te-č', člen Historického spolku v Tchien-tinu a potomek prvoválečného čínského veterána.

V době, kdy Čína do války formálně vstoupila, však už několik tisíc Číňanů bylo na evropské západní frontě. Nebojovali, ale pracovali jako dělníci naverbovaní Brity a Francouzi na logistické práce. Západoevropské mocnosti tak chtěly uvolnit své muže pro boj. V tzv. čínských pracovních sborech se vystřídalo na 140 tisíc mužů, kteří hloubili zákopy, vyráběli zbraně a překládali munici. Francie a Velká Británie se na Čínu obrátily s nabídkou peněz, přihlásili se proto převážně chudí rolníci z východní Číny, ale také někteří čínští intelektuálové. Ti cítili, že účast na bojišti pomůže jejich zemi ke vstupu na světovou scénu. Do Evropy tak přicestoval i Čchiův předek, čínský učitel Sun Kan. „Byl překvapen, když viděl vyspělé a vynikající zbraně z Británie, Francie a Německa včetně letadel, kanónů, tanků a železnic. Jako zodpovědný intelektuál všechno popsal, aby to po návratu Číňanům ukázal,“ shrnul Čchi Te-č'. Jeho předek přivezl z Evropy nákresy letadel, popis výuky ve školách, ale i postřehy o emancipaci žen a dalších pro Číňany nezvyklých mravech. 

K čínským dělnickým sborům ale nebyla válka o mnoho milejší než k evropským vojákům. První Číňané zahynuli již při cestě do Evropy, když jednu z lodí potopila německá ponorka. V Evropě potom přišlo o život několik tisíc Číňanů, různé zdroje uvádějí čísla dva tisíce, deset i dvacet tisíc. Příčinou přitom nebyl pouze boj, ale také nemoci, zejména epidemie španělské chřipky na konci války a po jejím skončení. Sun Kan ale válku přežil a vrátil se domů. Šířil poznatky z Evropy jako inspiraci pro rozvoj Číny. V Evropě se ale na roli čínských dělníků války brzy zapomnělo a Čína nakonec ani svým přímým vstupem do války nedosáhla uznání, po kterém toužila, a sporný Šantungský poloostrov tehdy přiřkly evropské mocnosti Japonsku.