Panamský průplav stál desetitisíce životů, ale splnil sen starý stovky let

Panama/Praha – Jedna z největších staveb lidské historie slavnostně skončila 15. srpna 1914. Američané a jejich parní loď Ancon tehdy otevřeli Panamský průplav. Klíčovou roli nehrál pro Američany, nýbrž pro evropské mořeplavce a obchodníky. Ti také se stavbou v roce 1880 začali. Původní projekt však zkrachoval. Zkrátit cestu z Evropy do Tichého oceánu o 11 tisíc kilometrů se tak podařilo až na druhý pokus. Panamský průplav ale měl také oběti – již při stavbě zahynuly desítky tisíc dělníků. Pomyslnými oběťmi byly i kdysi bohaté přístavy na tichomořském pobřeží Chile.

Ačkoli české publikum dobře ví, že autorem myšlenky Panamského průplavu není nikdo menší než Jára Cimrman, ve světovém kontextu je jeho jméno upozaděno. V Cimrmanově době ostatně nebyly myšlenky na propojení Atlantického a Tichého oceánu ničím novým. Způsob, jak provést lodě napříč Amerikou, chtěl najít již v 16. století španělský král Karel I. (u nás známý spíše jako římský císař Karel V.) a úvahy se stále vracely v průběhu dalších staletí.

Slavný stavitel Suezu promrhal v Panamě vše

Až do poloviny 19. století ale nebyla technika dostatečně pokročilá, a tak šlo víceméně o fantazii. Vážně bylo možné vrátit se k myšlence průkopu napříč Amerikou, konkrétně v Panamské šíji, po otevření Suezského průplavu. Jeho stavitel, francouzský podnikatel Ferdinand Lesseps, byl přesvědčen, že když uskutečnil odvěký sen propojení Středozemního moře s Indickým oceánem, Panama mu nemůže odolat. V roce 1880 měl hotový projekt a jeho dělníci se pustili do díla. Lesseps tehdy jistě netušil, že ho největší z jeho stavitelských snů zničí a Panamský průplav, jak si ho představoval, nikdy nevznikne.

Francouzský projekt počítal s tím, že se oba oceány propojí na úrovni mořské hladiny bez vodních děl, což ale nebylo ani koncem 19. století v tropickém prostředí Panamy reálné. Ukázalo se to však až po devíti letech prací poznamenaných problémy s počasím, sesuvy půdy a chorobami dělníků. Těch zemřelo při práci na 20 tisíc, nejčastěji na malárii a žlutou zimnici. Nakonec zlomený a zchudlý Lesseps stavbu vzdal. Když v roce 1889 práce v Panamě skončily, byl kanál hotov z pouhé třetiny. Promrhán byl nejenom nespočet lidských životů – jako by tehdy vymřela dvě města o velikosti Chocně – ale v přepočtu také 287 milionů tehdejších amerických dolarů.

USA pomohly Panamě, mohly postavit kanál a užívat ho „na věčné časy“

Dalších patnáct let bylo v okolí opuštěného nedostavěného průplavu velmi turbulentních. Panama začala usilovat o nezávislost na Kolumbii, k níž do té doby patřila. Vše vyvrcholilo vyhlášením samostatnosti, kterou Kolumbie nedokázala zpochybnit, protože Panamu vojensky podpořily Spojené státy. Ty však tehdy nehájily pouze panamské právo na sebeurčení, ale také své zájmy. USA totiž usilovaly o dostavbu Panamského průplavu. Podle iberoamerikanisty Josefa Opatrného ho Američané chtěli stavět od počátku a v 80. letech „Spojené státy protestovaly proti tomu, že by to měl stavět někdo jiný než Spojené státy“. V roce 1903 podepsala americká vláda s Panamou smlouvu, která jim za jednorázovou desetimilionovou sumu a poté každoroční nájemné 250 tisíc dolarů umožnila „na věčné časy“ užívat plánovanou trasu kanálu s šestimílovým pásmem po obou stranách.

Americký projekt Panamského průplavu se od původního francouzského lišil. Projektanti se vzdali ambice na přímé propojení oceánů, místo toho naplánovali trojici zdymadel, která měla lodě zvedat do 26metrové výšky, kde vzniklo umělé jezero. Tam se měly lodě vytažené při dopolední směně od obou oceánů setkávat a odpoledne zase odpolouvat. Stavba začala v roce 1904, a to za docela jiných podmínek. Za akcí stála nejsilnější světová ekonomika – kterou Spojené státy již na počátku 20. století byly – Američané se také poučili z francouzských problémů a snažili se omezit nemoci a zajistit co nejlepší podmínky pro dělníky. Epidemiím bránila kanalizace u ubikací, vysoušení močálů, kde se množil hmyz přenášející smrtelné choroby, a zbylí komáři se hubili. Stavební práce začaly naplno až po dokončení tzv. sanitární operace, která trvala dva roky.

Americký prezident Roosevelt (v bílém vlevo) na návštěvě stavby Panamského průplavu
Zdroj: ČTK/AP

Stavbu usnadnila také nová technika, zejména parní bagry. Ty spolu s 56 tisíci dělníky pracovaly na stavbě až do roku 1914. Již v lednu zkušebně proplul soustavou tří zdymadel a jezer starý plovoucí jeřáb, v srpnu téhož roku následovalo slavnostní otevření. Obstarala ho parní loď Ankon. Stavitelé tehdy mohli bilancovat: Za stavbu, která ve všech ohledech překonávala Suez i cokoli jiného, co do té doby člověk postavil, zaplatily Spojené státy 375 milonů dolarů – v dnešních cenách by to ovšem byly desítky miliard dolarů. Přes veškerou snahu se nepodařilo nemocím mezi dělníky zcela zabránit a spolu s nehodami si dostavba Panamského průplavu vyžádala 5 600 lidských životů. Přesto bylo 15. srpna 1914 možné slavit: Panamský průplav byl skutečností.

Námořní kapitán Karel Zeman o unikátní (ne)funkci kapitána lodi v průplavu:

„Panamský kanál je jediné místo na světě, kde to na kapitánovi a kormidelníkovi nezávisí vůbec. Je tam tzv. povinná lodivodská provodka, to znamená, že lodivod přejímá zodpovědnost za loď. Má s sebou šest mužů na přídi, šest mužů na zádi, kteří uvazují loď k elektrickým lokomotivám, které ji komorou protahují. Kapitán se jenom dívá a dává pozor, kdyby vypuklo něco, co lodivod sám nezvládne.“


Nezůstal jí však nadlouho. Již v roce 1915 došlo k rozsáhlému sesuvu půdy, který provoz výrazně omezil. Navíc se Spojené státy začaly zaplétat do první světové války a dění v Evropě načas přebilo zájem o vodní cestu z Atlantiku do Pacifiku. Po válce se ale naplno rozeběhla sanace a dokončovací práce a od roku 1920 je Panamský průplav v plném provozu.

Změna rozložení sil

Francouzský neúspěch a americké převzetí stavby Panamského průplavu měly na přelomu 19. a 20. století významný geopolitický přesah. Právě tehdy se změnil dosavadní podezřívavý až nepřátelský vztah mezi Spojenými státy a Britským impériem v opatrné přátelství, z něhož se postupně stalo neotřesitelné spojenectví. „Británie se na konci 19. století dostala do izolace, která začínala být nepříjemná. Měli na výběr mezi různými spojenectvími a rozhodli se pro Spojené státy. Dohodli se, že průplav budou kontrolovat Spojené státy s tím, že britské lodě budou mít stejná práva a stejné povinnosti,“ popsal Josef Opatrný.

Americké bitevní lodě třídy Iowa byly navrženy "na míru" Panamskému průplavu a byly to největší lodě, které jím mohly proplouvat
Zdroj: ČTK/AP

Panama průplav získala, v obavě z konkurence ho zvětší

Ačkoli průplav postavili Američané a zájem o něj patrně hrál významnou roli v jejich podpoře panamské samostatnosti, začal v zemi sílit odpor proti tomu, že Spojené státy ovládají nejdůležitější součást hospodářství. V roce 1977 souhlasily USA s předáním kanálu panamské vládě, a to s koncem roku 1999. Tak se také stalo, průplav tak je dnes panamský nejenom jménem.

"Pryč s yankeemi," hlásaly transparenty v 60. letech na panamských demonstracích proti americké správě nad Panamským průplavem
Zdroj: ČTK/AP

Průplav Panamě přináší velké zisky, ve finančním roce 2012–2013 zaplatili rejdaři za jeho používání 2,4 miliardy dolarů a po odpočtu nákladů získala panamská státní pokladna 960 milionů dolarů.

Panama však musí hledat způsob, jak zájem o svůj kanál udržet i do budoucna. Na obzoru totiž je konkurence, jednak v podobě projektu průplavu v Nikaragui, jednak ve zvažované železniční spojnici oceánů. Panama se snaží hrozící konkurenci předem čelit, zahájila proto úpravy, které výrazně rozšíří kapacitu jejího kanálu.

Rozšiřování Panamského průplavu probíhá za provozu
Zdroj: ČTK/DPA
Autor: Teresita Chavarria