„Matka svého protestu nikdy nelitovala,“ říká Jaroslav Gorbaněvskij

Praha - Kdyby byl v Rusku jednoznačně odsouzen komunismus, byla by to silná rána tomuto režimu v kterékoliv jiné zemi. V rozhovoru pro pořad ČT24 Události, komentáře to uvedl Jaroslav Gorbaněvskij, syn známé sovětské disidentky a obhájkyně lidských práv Natalije Gorbaněvské. Ta jako jedna z osmi statečných přišla v poledne 25. srpna 1968 na moskevské Rudé náměstí protestovat proti okupaci Československa. Za svou účast společně s ostatními demonstranty tvrdě zaplatila. Nikdy ale nepochybovala, o tom, že to stálo za to, vzpomíná Gorbaněvskij.

Pařížský malíř a grafik Gorbaněvskij v Praze dnes nejen otvírá výstavu svých obrazů, ale účastní se zde také řetězové hladovky proti komunistům.


Otázka: Přijel jste symbolicky hladovět. Myslíte si, že lidi budou vědět, proč se ta hladovka koná?

Jaroslav Gorbaněvskij, syn Natalije Gorbaněvské: Já doufám, že to vědět budou. V každém případě se mohou přijít zeptat a my jim to rádi vysvětlíme. Jednak jde o památku obětí komunismu, ale také o to, aby už takové oběti nebyly.

Co by vám podle vás řekla vaše máma k účasti v této hladovce?
Ona by řekla: „Jestli se chceš zúčastnit, tak se zúčastni.“

Jsou takové připomínky komunismu a nebezpečí komunismu dostatečné, nebo by naopak měly být ještě výraznější?
Mně jako Rusovi samozřejmě chybí to, aby byl komunismus především odsouzen v Rusku - v jeho vlasti, dá se říci. I když komunismus není věc národní. Kdyby byl odsouzen v Rusku, a to jednoznačně, myslím, že by to byla silná rána komunismu v kterékoli jiné zemi.

A zcela reálně: zajímá to dnes ještě někoho? Má aspoň někdo snahu o takové odsouzení, anebo je to věc pomalu se ztrácející v dějinách?
Já jsem přijel do Prahy z Francie, žiju ve Francii. A je třeba říci, že ve Francii to opravdu málokoho zajímá. Pro Francouze je komunismus cosi exotického, exotický moment jejich historie, kdy Levá fronta v roce 1936 poskytla Francouzům placenou dovolenou.

Natalija Gorbaněvská
Zdroj: ČTK
Autor: Pomortzeff Vladimir

A je to v oblasti, kde komunismus vládnul, podobné jako ve Francii, že to lidi přestává postupně zajímat?
Tam je ten vztah u různých lidí různý. Znám to zase podle Ruska. V Rusku je dost lidí, kteří pociťují nostalgii po sovětské minulosti. Nechápu proč. Možná prostě proto, že v minulosti vždycky všechno bylo lepší. Jak říká ruské úsloví: dřív byla i voda mokřejší.

Na jedné straně jsou ti, kdo pamatují, co to byl komunismus, a pracují na tom, aby paměť zůstala živá. Existuje společnost Memorial, která udržuje památku obětí jak Stalinova, tak i pozdějších období. Na druhé straně se zdálo v posledních letech, že mladým je to úplně jedno - hlavně aby se dostali do byznysu, aby se takříkajíc ocitli v proudu. Návštěvy mé matky, která tam v posledních letech před svou smrtí jezdila, ale ukázaly, že ta nejnovější mládež najednou začala na setkání s ní chodit. Byli to ti úplně nejmladší lidé, kteří projevili zájem o minulost, o niž se zdánlivě už nikdo nezajímal. Takže vše je otevřené. Kdo chce něco udělat, může to udělat.

Když si připomínáme srpnové události roku 1968 jak v Československu, tak také ten protest vaší matky: Co ona vám vlastně všechno řekla o tom 25. srpnu v Moskvě na Rudém náměstí?
Já o té demonstraci vím prakticky jako všichni ostatní z knihy Poledne, kterou napsala v tom roce svobody, který následoval u ní po té demonstraci. A ta kniha je o té demonstraci a o procesu s jejími kolegy, kteří s ní na tu demonstraci šli. Tam je to všechno popsáno do nejmenších detailů. Každý si to může přečíst. Šli tam prostě proto, že se rozhodli, že jinak nemohou.

Protest na Rudém náměstí podle Jaroslava Gorbaněvského
Zdroj: ČT24

A podle toho jste také namaloval ten jeden z vašich obrazů, který se týká právě této demonstrace?
Do matčiny smrti jsem vůbec nikdy nekreslil a nezobrazoval reálné události z minulosti. Dělal jsem rytiny, dělal jsem malby, ale ne na tato témata. Když ale loni v listopadu matka zemřela, najednou po určité době se mi sama od sebe jaksi 'objevila' rytina, která nepředstavuje vlastně tu demonstraci. Ona zobrazuje sen, v němž tu demonstraci vidím. A pak jsem udělal ještě další rytinu, na níž zobrazuji reálné vzpomínky z dětství, kdy jsem byl na setkání s matkou v butyrském vězení. Bylo mi tehdy asi devět. A je to silný negativní zážitek v životě dítěte. Byl jsem samozřejmě poněkud traumatizován. A v tomhle roce jsem tedy udělal rytinu právě na tento námět. Dříve jsem tyto náměty nezobrazoval.

Loňská připomínka srpnových událostí roku 1968 v Moskvě, připomínka protestu osmi lidí, se také úplně s úspěchem nesetkala. Takovéto záležitosti pořád ještě v Rusku vadí?
Ruské úřady v poslední době vůbec jsou zjevně zaměřeny proti svobodě svých občanů. To je zcela zjevné. Když moje matka a další lidé vyšli na Rudé náměstí a rozvinuli tam plakát Za vaši i naši svobodu, všechny je okamžitě sebrali a odtáhli z Rudého náměstí - jenom moji matku ne. Zřejmě dostali pokyn, ať ji nechají být. Ale že nepotřebují svobodu ani vaši ani naši, to se, myslím, stává zcela zjevným.

Pokud jste se o těch srpnových událostech bavil s vaší matkou: trvala celou dobu na tom, že to stálo za to být v srpnu 1968 na Rudém náměstí?
Nikdy o tom nepochybovala. Vůbec ani tu otázku nekladla.

Grafiky věnované „osmi statečným“, kteří v roce 1968 protestovali proti okupaci Československa na Rudém náměstí v Moskvě, jsou součástí Gorbaněvského výstavy Zvěčněná paměť, která symbolicky právě dnes večer začíná v pražské galerii Nadii Rovderové Art in box. Plní se tak jedno z přání, která jeho matka před smrtí vyslovila - aby měl syn v Praze vlastní výstavu.

Osm statečných z Rudého náměstí z 25. srpna 1968Čtyři dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla skupinka osmi Sovětů, kteří nesli československou vlaječku a transparenty odsuzující okupaci Československa. Na transparentech byly nápisy Za vaši i naši svoboduAť žije svobodné ČeskoslovenskoHanba okupantůmSvobodu Dubčekovi nebo Ruce pryč od Československa. Během několika minut skupinu surově napadli policisté v civilu. Účastníci byli zatčeni a odsouzeni k několika letům za mřížemi, v pracovních táborech nebo ve vyhnanství, někteří i k nucené psychiatrické léčbě. Tato demonstrace byla tehdy v Sovětském svazu výjimečným projevem odvahy a jména „osmi statečných“ demonstrantů jsou známá dodnes: lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalija Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov a lingvistka Larisa Bogorazová; na náměstí se k nim pak jako osmá připojila mladičká Taťjana Bajevová. Po propuštění emigrovali Gorbaněvská, Fajnberg a Delone do Francie a Litvinov, Dremljuga a Bajevová do USA. V Rusku zůstali pouze Babická a Bogorazová.

Natálie GorbaněvskáGorbaněvská za účast na protestní akci pykala v tehdejším Sovětském svazu mimo jiné nuceným pobytem v psychiatrické léčebně. Po emigraci v roce 1975 do Francie byla zbavena sovětského občanství a měla dlouho status uprchlíka. Českou republiku naposledy navštívila loni v říjnu, měsíc na to srdce statečné ženy dotlouklo.


Sovětský režim zavřel Gorbaněvskou do blázince kvůli údajné schizofrenii a Jaroslav tehdy přišel na dva roky o matku. Ve svých malbách se s událostmi ze svého dětství vyrovnává. „Rudé náměstí v roce 1968 není zpracované realisticky. Je to zrcadlo, ve kterém se odráží sen. Sen o demonstraci na Rudém náměstí v osmašedesátém. Nalevo je vidět Kreml, napravo je obchodní dům GUM. V reálu je to obráceně,“ říká Gorbaněvskij, který zpracoval i traumatitující vzpomínku na návštěvu matky vězení.

Léto v Praze věnuje kromě vlastní výstavy také vedení workshopu malby. Na něm učí studenty to, čemu ho vedly babička i jeho matka - jít k pravdivému jádru seba sama a dělat věci co nejlépe.